Další informace

                                 Roskutak final

Maskota pro Rosku Praha „ Roskutáka“ vytvořil výtvarník Jaroslav Bezděk

Systémové upozornění
Hlavní informace

Ahoj milé nádobí, tak jak to tam vypadá? Asi se teprve rozhlížíš, kde mají nejlepší kafe.

I když nevěřím, že by tam měli lepší, než jaké jsi mi vařila ve svém bytě ve Vysočanech.

Přezdívka nádobí vznikla před drahným časem, to jsme si volaly téměř každý den. A stávalo se, že když bylo blbě jedné, bylo blbě druhé. Když bylo dobře druhé, bylo dobře i té první. Jako spojené nádoby. A bylo z toho nádobí.

Poprvé jsem Tě zahlédla v roce 1983 na rekondici Rosky v Domousnici. Roska tenkrát teprve vznikala. Energická, zrzavá, opálená (vrátila jsi se zrovna z Rumunska) ženská, kolem které se všichni slétali jako vosy na med. Byla jsem tenkrát vyděšená dvacetiletá holka, Ty o dvacet let starší. Něco mě k Tobě táhlo, ale bála jsem se Tě oslovit.

Postupem času jsme se setkávaly stále častěji, hlavně na rekondicích. Stala jsem
se cvičitelkou, stále jsem bojovala se svým ostychem. Všichni jsou o tolik starší a já jim mám vykládat, co mají na těch karimatkách dělat! Stála jsi vedle mě a já pomalu získávala sebedůvěru.

Vdala jsem se, jako novomanželce mi hrozily Vánoce. To bych měla asi napéct nějaké cukroví, že jo. Jenže jak na to? Podle Tvých instrukcí jsem nakoupila suroviny a poprvé vstoupila do Tvého bytu ve Vysočanech. Měl zvláštní kouzlo, ač na první pohled zcela obyčejný. Prostě tam bylo tak nějak dobře. Pekly jsme a povídaly. Cukroví se nám moc povedlo. Doma se novomanžel radoval, jakou si vzal šikovnou hospodyňku.

Narodila se mi Anička, Tvoje vnučka. Mimochodem moc Tě pozdravuje.

Proč Tvoje vnučka? Protože jsi mě adoptovala. Vzpomínáš, jak to vzniklo? To jsi jednou jela do svých oblíbených lázní v Dubí. Měla jsi nárok na doprovod. Nejprve ti dělala doprovod Jarmila, naše kámoška, taky z Rosky. Pak jsem jí vystřídala já. Sestřička Tě pochválila, jaké máš hodné dcery. Dlužno poznamenat, že jsme si s Jarmilou velmi nepodobné. Jarmila
je hodně malá, korpulentní, já jsem hodně vysoká, hubená. Sestřičce jsi vysvětlila, že máme každá jiného otce.

Postupem času jsi adoptovala kromě mě a Jarmily ještě Alici, Janu, Danielu… možná ještě někoho? Dodnes si s Jarmilou a Janinkou říkáme ségruško.

Ty lázně byly vůbec nezapomenutelné. To jsme takhle spolu seděly v parku a hrozně
se chechtaly, dvě invalidky. Opodál přihlížel smutný pán. Posléze k nám opatrně přistoupil:

– Vy jste takové veselé. Čemu se pořád smějete, když jste tak postižené?

Výbuch smíchu. Odpoledne mi nabídl, že by nás vzal na výlet, má tu auto.

–        Nádobí, máme rande, co ty na to?

     -     No jasně, jdeme do toho!

Byla jsi vždycky odvážnější než já. Bohatý podnikatel byl v lázních na rekonvalescenci
po pokusu o sebevraždu. Ne každý unese, co je mu naloženo. Vozil nás po okolí na výlety. Vykládal nám obhroublé vtipy, ale striktně trval na vykání. Taky nás vzal k jezeru. Chtěla jsem si zaplavat, ale neměla jsem plavky. Tak muselo stačit jenom spodní prádlo.
To se pak sušilo na anténě při jízdě nazpět. Při hledání usušeného prádla jsme zapomněly, kam jsme ho daly a v autě ho nemohly najít.

-         Podívejte se, mně průser neuděláte, já si svoje auto uklízím sám!

Odjížděly jsme z lázní dříve než pán. Když se s námi loučil, plakal.

Pak sis zlomila krček a vozík byl tady. Nechtěla jsi už jezdit na rekondice, vozík se stal tvojí psychickou bariérou. Přemlouvala jsem Tě. Souhlasila jsi, jenom když s Tebou budu
na pokoji já. Překonaly jsme to, pak jsi jezdila na rekondice i beze mě. My se nedáme, stalo se naším heslem.

Získala jsem nabídku na práci. Jednalo se o tzv. monitoring reklam. Práce spočívala v tom,
že od 6:00 do 22:00 zaměstnanec bude poslouchat Radiožurnál, a pokud se ozve reklama, nahraje ji na magnetofonovou pásku. No to ne, nemohu pořád poslouchat rádio! Svěřila jsem se Ti.

-         Prosím tě, vezmi to, budu poslouchat za tebe!

Tak jsme se staly kolegyněmi. Žhavily jsme drát, kdy která budeme poslouchat. Vydělaly jsme si pár peněz, než si firma na to zakoupila software.

Vzpomínáš, jak jsi na rekondici ve Skokovech slavila šedesáté narozeniny? Bylo teplé jaro, spolu s námi byli v penzionu ubytovaní cyklisté. Prima krásní chlapi. Když se dozvěděli,
že slavíš narozky, posbírali dřevo na táborák, koupili Ti kytku a šampaňské. Byl to krásný večer.

Každé pondělí jsi s námi jezdila na cvičení do Tusarky. Připravovala jsi mi svačinu, dalamánek se sýrem. Náš řidič Karel pro Tebe vyběhl do prvního patra, nejprve snesl vozík, pak Ti pomohl ze schodů dolů. Nazpátek v opačném pořadí. Trvalo to dlouho, ale dokázala jsi to.

Máš Rei-ki, nabíjela jsi mi můj oblíbený dřevěný náramek. Nevím, jak to s tím Rei-ki je,

ale náramek hřál. Pořád hřeje.

Když nebylo dobře, říkávala jsi, že ti lezou tlustý do tenkejch. Nebo: Do psí a hadí, každá čtvrtá jiná! Když nám lezly tlustý do tenkejch, posílaly jsme si navzájem energii.
Ať je to jak chce, myslím, že stačí myšlenka.

Měla jsi šikovné ruce. Takové krásné, štíhlé, dlouhé, s aristokratickými prsty. Jezdily jsme spolu do našeho oblíbeného sekáče ve Vysočanech. Nakoupila sis hromadu oblečení na váhu. Doma jsi všechno rozpárala, rozstříhala a znovu sešila, ale jinak. To byly modely! Mám ještě leckterý schovaný.

Na rekondicích jsme spolu a Alicí spávaly v jednom pokoji. Pokoji dominoval Tvůj obrovský „kufýrek“ na kolečkách. Bylo v něm pečlivě naskládáno neuvěřitelné množství věcí.
Při balení před odjezdem domů většinou nastávaly problémy. Vždycky nějaká drobnost z toho „kufýrku“ chyběla. V takovém případě jsi zavelela:

-         Nikdo nesmí ven!

A nastalo velké hledání. Naposledy to bylo pouzdro na mobil, zapadlé za pelestí postele.

Usínala jsi se sluchátky na uších a poslouchala rádio. Trochu jsi pochrupávala. Alice
má spaní jako na vodě, tak na Tebe začala mlaskat. Ty jsi to samozřejmě přes ta sluchátka neslyšela, ale vzbudila jsem se já. Tak jsem při té příležitosti šla na záchod. Rachot spadnuvších berlí vzbudil i Tebe. Šla jsi taky na záchod, i Alice si došla. Kolečko se za noc několikrát opakovalo. Nic si z toho nedělej, teď trápím Alici svým chrápáním já.

Hele, na tom obláčku nahoře, nenudíš se tam? Asi tam fouká a to Ty nemáš ráda. Úplně
Tě vidím, jak dáváš do latě aspoň ty anděly. Radši by sis v teple pokecala s hříšníky,
ti jsou zajímavější. Ale Ty si nějakou tu propustku zařídíš, o to nemám strach.

Tak mi tam drž místo a občas na mě koukni.

Směješ se.

-         Co sis nadrobila, sněz si pěkně sama, když nemáš rozum!

Já vím, jsem už velká holka, musím sama.

Tvoje I.

Paní Luďka Volbrechtová, dlouholetá členka Rosky, zemřela dne 13. srpna 2015.

Další informace

Rehabilitační plavání

Rehabilitacni plavani

Ergoterapii, arteterapii - Výroba andělů

Ergoterapie Vyroba Andelu

3. mezinárodní setkání v Horní Bečvě.

Roska slovensko

Centrum pracovní rehabilitace

Asistence

Nová kniha pro osoby s RS

Nova kniha

Vaříme při RS

Obalka

Cvičení HATHA JÓGY

Joga

Vydavatelství

Kromě Časopisu Roska nabízí spolek Unie Roska mnoho dalších aktuálních publikací nejen ze své vydavatelské činnosti

 

Časopis NRZP"Mosty"

mosty