Osobnosti

Jana se hned od počátku postavila nemoci čelem. Chtěla se hýbat, být mezi lidmi, získávat zkušenosti. Chtěla něco dělat, něco vědět. Nebála se setkávat se stejně nemocnými, ani roskaři v horším stavu ji neodrazovali. A tak pražská Roska Janu spolu s Danielou prostě vcucla
a už je nepustila.

S Janou jsem se setkala poprvé v roce 1999 na rekondici ve Skokovech a hned ve mně „zazněla“. Já byla už stará cvičitelka – matadorka, rekondic přibývalo, cvičitelek bylo málo.
Jana se chytla, absolvovala cvičitelský kurs
a já měla nástupkyni. Skokovy nám už zůstaly.

Daniela je vedoucí rekondice a my dvě pracujeme jako cvičitelky. Máme všechny cvičence rozdělené na dvě skupiny podle zdravotního stavu a střídáme se. Přestože jsme si časem vyvinuly každá odlišný styl, prý se báječně doplňujeme. Vždyť to říkám,
ta holka mi padla do oka hned od začátku! Jsme tak sehrané, že nám stačí na sebe kouknout a domluvíme se beze slov. Bydlíme spolu na pokoji, někdy povídáme do rána, jindy si jen tak tiše každá čteme. Jsme obě velké čtenářky.

Jana, kromě toho, že je cvičitelka, má v Rosce Praha ještě další krásnou práci. Je pracovník v sociálních službách. To je další nelehký kurs, který absolvovala.

Roska Praha nabízí mnoho aktivit, např. rekondice, skupinová cvičení, ergoterapie, přednášky. Bohužel je pravdou, že v naší Rosce je více členů, kterým zdravotní stav nedovoluje účastnit se nabízených akcí. Jana za nimi jezdí domů a funguje jako taková spojka. Povídá si s nimi
o tom, co se děje v Rosce, cvičí, navléká korálky, chodí na procházky. A poslouchá, slyší.

Ptám se jí, jak se chrání, jsou to přece jenom často smutné příběhy, člověk toho může mít plnou hlavu. Ale kdepak, odpovídá, já se nepotřebuji chránit, jsem jedna z nich, oni si mě sami vybrali, vím, o čem mluví. Jana umí problémy v hlavě neuchovávat, bere věci tak,
jak jsou.

Relaxuje na zahrádce, s knížkou, s pejskem a nejraději vytváří náramky z korálků. A hlavně, má velkou oporu v rodině.

V MS Centru Roska Praha kolem sebe vytvořila partu lidí, kteří na ni nedají dopustit a poctivě s ní každý čtvrtek dopoledne cvičí. Problém je v tom, že ta naše tělocvičnička je příliš malá, tak se musí občas
i vysadit dveře. Jarda, který ty dveře vysazuje, o Janě tvrdí: Jana
to má prostě v sobě. Je to člověk, který tě zbaví všeho ostychu, hned mezi všechny zapadneš. Máš pocit, že to přes všechny trable přece musíš dokázat tak jako ona.

A abych nezapomněla, ještě má Jana v našem Centru jednou týdně v podvečer cvičení s roskaři, kteří chodí do práce.

Nejen nám v Rosce je Jany dopřáno. Ona je totiž od roku 2006 také cvičitelkou v Sokole. V TJ Sokol Dobřichovice vede jednou týdně cvičení. Sejde se jí tam mnohdy až 30 lidí všech věkových kategorií. Jak to tak vypadá, dělá to dobře. Tamní sokolská župa totiž udělila sestře Janě Císařové pamětní plaketu jako nejlepší cvičitelce za rok 2015.

A tak se milá sestřičko i my roskaři s díky přidáváme ke všem gratulantům. A není jich málo.

Ivana Rosová