Vanilkové dny

Mravenci v kredenci

Jako malá jsem ráda jezdila za babičkou a dědečkem na vesnici. Lezla jsem po stromech, dělala si cestičky v rákosí a hrála si sama se sebou na indiány. Měla jsem dřevěný tomahawk a kolem hlavy dlouhé copy spletené z prádelní šňůry. Hned za plotem na dolním okraji našeho pozemku stávalo obrovské mraveniště. Ráda jsem ho pozorovala. Vždycky jsem si k němu stoupla tak blízko, že mi mravenci lezli po nohou. Občas jsem se v trávě na jednoho mravence zaměřila a sledovala jeho pouť směrem k mraveništi. Tam jsem se ho snažila nespustit z očí, ale vždycky mi splynul s mravenčím davem. Přála jsem si stát se na chvíli mravencem a jít se podívat do útrob mraveniště na mravenčí královnu. Jak vypadá? Má na hlavě korunku? Má své komnaty?

Bez chebdí (Sambucus ebulus) je vysoká, vytrvalá bylina, jeden ze tří druhů rodu bezů v české přírodě rostoucích. Tento zdomácnělý archeofyt obsahuje v plodech, listech, lodyze i v kořenu toxické látky, které mohou po požití ohrozit zdraví. Od bezu červeného a bezu černého se viditelně liší tím, že bez chebdí je rostlinou s měkkým bylinným stonkem. Ostatní druhy jsou keře s dřevnatým stonkem. Druhové jméno chebdí pochází ze staročeského výrazu „chamradí“ či „chabrdie“, označující neužitečné rostliny. Tolik Wikipedie.

Je to už téměř 35 let, co jsem poprvé stanula před kamerou. Kamarád dokumentarista tenkrát natáčel film o józe. Ne, že bych byla nějaká jogínka, ale protahování a dýchání mi v počátcích nemoci pomáhalo, i dnes prvky jógy do svého cvičebníčku zařazuji. Byla jsem pružné děvče k nakousnutí, krkolomné ásany (jogínské polohy) jsem před kamerou hravě vystřihla. Šlo o povídání o józe, která může pomoci i tělesně postiženým. Vzpomínám si na úvodní záběry, kdy pomalu zvedám hlavu a blonďaté lokny mi splývají podél obličeje. No Bardotka hadr, co vám mám povídat.

Určitě nejsem sama, kdo neví, co to přesně je, ten čudlík. Když mi ale někdo řekne, abych zmáčkla tamten čudlík, zvládnu úkol poměrně spolehlivě. Doberu se cíle.  Nevím sice, co to čudlík je, nicméně jej nezaměním za jiný předmět. Protože mám ráda náš rodný jazyk a bráním jej před moderními tzv. amerikanismy (mějte hezký den), snažila jsem se dopátrat, jak toto slovo vzniklo. Doma jsem se ptala svého muže amatérského jazykozpytce, zda lze hledat základ v němčině, hebrejštině, jidiš, romštině, či v jiném jazyce. Nevypadá to tak.  Snad lze jen vzpomenout slovo čudla, což znamená malá rybka, zkrátka cosi bezvýznamného. Nesouhlasím. Uvědomte si, že náš praktický život se skládá převážně z čudlíků. Čudlíky jsou značně různorodé.  Vyskytují se nejen jako nedílná součást různých mechanismů, strojů a přístrojů, ale obklopují nás všude. Berou na sebe všeliké podoby, bývají vyrobeny z rozličných materiálů. Čudlík může být ventilkem, tahátkem, zdvihátkem, a vůbec udělátkem, in, off, out, down, up.

MaRS je 24hodinový mezinárodní maraton cvičení pro pacienty s roztroušenou sklerózou i bez ní. Vznikl v roce 2012 z podnětu pacientů a terapeutů pražského RS centra Všeobecné fakultní nemocnice, jeho organizátorem je Nadační fond IMPULS. Akce se koná vždy první březnový víkend – od pátku do soboty, nepřetržitě 24 hodin, v tělocvičnách a na sportovištích po celé republice i v zahraničí.

Musím se přiznat, že nejsem ani soutěživý, ani hravý typ. Jsem konzervativní, ke všemu novému mám nedůvěru. Nejraději sedím v křesle, piju kafíčko se smetanou a čtu si detektivky. Sice se mi to podaří málokdy, ale o to víc si to užívám. Proto mě zpráva o 1. roskiádě nijak nezaujala. Jó, ať tam jedou ti akčnější, já se nacvičím ažaž v našem MS Centru a na rekondicích. Jenže právě všichni ti akčnější jeli zrovna v tom termínu na rekondici, a tak jsem se přece jenom do naší malé sportovní výpravy začlenila. No co, jsem zvyklá cvičit, v rukách ještě nějakou tu sílu mám. Tajně jsem si brousila zuby na vrh koulí. Pražská výprava byla vybavena krásným dresem, na tričkách se nám skvěl náš maskot Pták Roskuták, vyvedený v barvách.

První, co mě udivilo po příjezdu na místo, byl dav na recepci. Druhé, co mě udivilo, byla rozhlehlost a špičkové vybavení Sportovního centra Nymburk, místa konání. Mezitím dav vzrůstal. Soutěžících ze všech regionálních Rosek bylo přes 70, plus rozhodčí, pomocní rozhodčí, rodinní příslušníci, přátelé, pomocníci. Velká výhoda pro mě byla, že všichni jsme měli na hrudi připevněné visačky s křestními jmény, takže jsem nemusela lovit v paměti, ač jsem přítomné podle vidění povětšinou znala. No to bude tedy chaos, jak tohle chtějí dát organizátoři dohromady?! Ukázalo se, že opak byl během celého klání pravdou. Všechno šlapalo jako na drátkách, pokud organizace někde vázla, nevšimla jsem si.

Hodiny a hodiny drkotala městem. Nevěděla, kam míří po hrbolatém dláždění úzkých rozpálených uliček. Byly tak úzké, přesto i tam pronikaly dotěrné sluneční paprsky , tak vysoko slunce stálo. Hledala nízké přejezdy z chodníku na chodník, mnohokrát se musela vracet. Cítila se nepatřičně v tom mumraji lidských těl. Lidé jí s jakýmsi podivným úsměvem provinilosti uhýbali, mnohdy nabízeli pomoc, tak nevyužitelnou. V jejím neforemném těle bylo prázdno. Zdálo se, že město je plné lidí, jejichž těla byla lehká jako vánek, nespoutaná bolestí. Uvolněným krokem sledovali cestu ke svému cíli. Viděla mladé ženy a muže, kteří se na sebe smáli. Mluvili nahlas v mnoha jazycích. Kamenné zdi budov odrážely jejich smích. Žhavé slunce se rozpůlilo. Přiblížilo se k horizontu a jako veliký půlkruh odpočívalo na hradbách města. Teď už bylo docela jiné, teplé a plné stínů. I ona se cítila jako vyměněná, odhodlaná a plná plánů.

A co doma?

Před časem jsem byla požádána, abych napsala článek do magazínu Ona Dnes. Téma bylo Muži, co to dali. To znamená o mužích, kteří přestáli změnu rodinných poměrů způsobených onemocněním partnerky. Dovolte, abych vám své úvahy nabídla, i když tentokrát to zas taková sranda nebude, jak jste ode mě zvyklí.

Pomalu se začínám dostávat do let, kdy si pamatuji události, které se staly před několika desetiletími, ale co se stalo před týdnem? Například vím, jak se jmenovala naše paní učitelka v první třídě a to je docela výkon, jelikož měla jméno poněkud kostrbaté. Herškovičová. Dostala jsem od ní svoji první třídní důtku, a to za házení mokrou houbou po spolužácích. Bohužel jsem trefila paní učitelku, která zrovna vcházela do dveří. Potrhlá paní na ruštinu se zase jmenovala Zejbrlichová. Ale jak se sakra jmenuje ten nový soused? Říkal mi to už třikrát. Budu se muset nenápadně podívat na jeho vizitku na dveřích.

Moje první vzpomínky na zubaře sahají do dob obecné školy. Soudružka učitelka nám všem žáčkům nařídila, abychom si přinesli do školy kelímky. Následující den přišel soudruh zubař a do nastavených kelímků nám všem nalil páchnoucí vodičku, kterou jsme měli za úkol udržet v ústech co nejdéle. Prý na zpevnění skloviny. Tak jsme všichni s plnou pusou statečně bojovali s nutkáním na zvracení. Většinou jsme vydrželi, lepší kloktat, než se učit.