Pomalu se začínám dostávat do let, kdy si pamatuji události, které se staly před několika desetiletími, ale co se stalo před týdnem? Například vím, jak se jmenovala naše paní učitelka v první třídě a to je docela výkon, jelikož měla jméno poněkud kostrbaté. Herškovičová. Dostala jsem od ní svoji první třídní důtku, a to za házení mokrou houbou po spolužácích. Bohužel jsem trefila paní učitelku, která zrovna vcházela do dveří. Potrhlá paní na ruštinu se zase jmenovala Zejbrlichová. Ale jak se sakra jmenuje ten nový soused? Říkal mi to už třikrát. Budu se muset nenápadně podívat na jeho vizitku na dveřích.
Nedávno jsme měli sraz gymplu po 35 letech. Na všechna jména jsem si vzpomněla, i jsem všechny poznala. Oni mě taky. Aspoň se tak tvářili. Pro případ, že se ke mně na ulici někdo nadšeně hlásí a já vůbec nevím o koho jde, mám záchranný systém. Místo toho, abych se zeptala – a vy jste kdo?, nechám dotyčného co nejdéle mluvit, třeba se chytnu.
Dříve jsem si trénovala paměť tím, že jsem se snažila pamatovat si telefonní čísla. Dokonce to naše první z 60. let, které samozřejmě už dávno neexistuje. 630 81. Dneska jsem ráda, že si vzpomenu na to svoje.
Nedávno se mi to zase stalo. Stojím před bankomatem, chci si vybrat peníze a … nic. Okno, přímo výkladní skříň. Zapomněla jsem PIN, který mám stejný již několik let. A je to tady. Za poslední desetikorunu jsem si v blízkém pekařství koupila makový koláček a PIN mi naskočil.
Zachovej paniku, říkává můj kamarád.
S obavami pozoruji, že se u mě před bankomatem začínají projevovat první příznaky obsedantně-kompulzivní poruchy. Navolila jsem PIN správně? Vzala jsem si zpátky kartu z té štěrbinky? Vybrala jsem si tu bankovku? Nenechala jsem tam něco? Musím to zkontrolovat jednou, dvakrát… tvoří se fronta, uf!
Po této zkušenosti jsem se rozhodla, že navštívím trénování paměti, které pravidelně pořádá v Rosce Praha naše sociální pracovnice Martina. Tiše jsem doufala, že nebudeme hrát pexeso. To bych byla ztracená. Usadili jsme se kolem stolu, já zakousla makový koláček (to mi dělá dobře), trochu se protáhli a začali. Dostali jsme papír s dlouhou nepřehlednou změtí písmen, kde bylo skryto třináct názvů českých řek. Něco jsem našla, a navíc jednu ruskou i několik čínských. Ale to prý neplatilo, jelikož je nikdo neznal. Dále jsme určovali synonyma a antonyma od nabízených slov, to by taky šlo. Podle popisu uhodnout názvy měst jsem taky dokázala. Ale ty přesmyčky slov, to se nám už z lebek trochu dýmalo. Šlo o živočichy. Ležva, elejn, klv byli jasní, ale etrokáka a vskřítel? Kdybyste na poslední dva nemohli přijít, mohu vám napovědět, že jde o třídu insecta, řád lepidoptera a coleoptera. To vám určitě pomůže.
Hra Svět v kostce na konci už byla hračka.
Živočichové mě natolik zaujali, že jsem přemluvila manžela k návštěvě pražské zoo. Nebyla jsem tam přes dvacet let. Hned za vstupem jsem se nadšeně vrhla k prvním zvířatům vlevo. Byl to bazén s lachtany. Zapomněla jsem si brýle na dálku. S pokřikem jé ten je velkej, jsem cosi zahlédla na dně vypuštěného bazénu. Tomáš mě tiše upozornil, že to není lachtan, ale údržbář pucující bazén. Pokračovali jsme k opicím. Chtěla jsem vidět gorily, jejich nové gorilátko a hlavně vůdčího samce Richarda. Richard byl opravdu monstrózní. Černá masa svalů spala přilepená na skleněnou tabuli oddělující návštěvníky od výběhu. Měla jsem obavy, že kdyby se jen o trochu víc nadechl, sklo praskne. Byla tam přítomná i chovatelka, která nám vyprávěla, že když je čas krmení, musí ho oddělit od ostatních, aby jim všechno nesežral.
Prý ho krmí lžící. No to si tedy nedovedu představit, jak něco takového krmím lžičkou. Jinak tam v tom gorilím paviloně všechno vypadalo normálně jako u lidí. Ženské se staraly o mláďata, občas se hašteřily, chlap spal.
Posunuli jsme se k dalším vyšším primátům. Makak magot, makak vepří, chápan středoamerický mexický, gueréza pláštíková a hlavně giboni. Giboni patří mezi nejohroženější druhy primátů. Jsou monogamní, samice mívá pouze jedno mládě. Nemohla jsem od jejich tříčlenné rodinky odtrhnout oči. Obrovskou rychlostí se pomocí dlouhých chápavých předních končetin přehupovali po lanech a větvích. Odrostlé mládě občas viselo mámě na břiše. Nejraději se krmí zeleninou, hlavně rajčaty. To já taky. Táta gibon si z připravených misek nic moc nevybíral, co mu upadlo, nechal ležet na zemi. To máma gibonka si vybírala, co jí nechutnalo, pečlivě vrátila do misky. Dávala mláděti kousnout, zbytek dojedla, žádný nepořádek. Tak mě ta podobnost s lidskou domácností fascinovala, že jsem přestala dávat pozor na nerovnost terénu a převrátila se i s vozíkem na záda. Padat na záda, to já umím. Je třeba se skulit během pádu do klubíčka, aby si člověk nerozbil hlavu. Nikde nikdo, Tomáš dlel u jiných primátů. Giboni ustali v krmení a se zájmem pozorovali, co se bude dít. Taky nemusejí pořád sledovat návštěvníci gibony, giboni mohou sledovat návštěvníky. No, přece jsem na vyšším společenském žebříčku než primáti, ačkoliv jsou vyšší! Mám také chápavé ruce jako oni! Uchopila jsem vozík, narovnala ho a několika úchopy se na něj vyšplhala zpět. Giboni uznale pokyvovali hlavami. Před jejich zraky jsem obstála. Před zrakem svého posléze se vrátivšího manžela jsem neobstála.
– Proč máš ve vlasech ty větve a písek? A proč ti z lokte teče krev?
Cítila jsem se jak paovce hřívnatá. Tu jsem zahlédla ve vedlejším výběhu. Taky jsem byla celá špinavá, tupě jsem zírala a mlčela.
Vaše Ivana Rosová
Omluva:
Milí čtenáři, kdo jste četli poslední vydání časopisu iRoska, jistě jsem vám zavařila, protože jsem zanedbala poslední korekturu.
Správné znění: etrokáka - otakárek
vskřítel - střevlík
Toto je správné znění mých Vanilkových dnů.
