Jednomu se občas podaří na chvilku se z toho milovaného vozíku zvednout. Každý jsme na tom jinak, někdo kolečka nepotřebuje, někdo občas ano. Já frajeřím mj. jednou za měsíc, když jedu do nemocnice na kapačku.
Máme tam bezvadnou sestřičku Haničku, která umí najít žílu, i když tam není. Vždycky mě moc ráda vidí, protože já mám žíly na rozdávání. Stačí natáhnout ruku a už nějaká vykoukne, ani nemusím pumpovat se zaškrcovadlem. Užívám si každého kousku těla, které funguje, v mém případě tedy žíly. Poslední infuze proběhla bez komplikací a já byla hotová téměř 2 hodiny před plánovaným odjezdem. No nevadí, vydala jsem se k nejbližší lavičce, že si dočtu detektivku. Musím se přiznat, že čtu hodně, ale pouze brakovou literaturu, nejraději detektivky. Tam je většinou zlosyn dopaden a usvědčen, po zásluze potrestán. To mě velmi uklidňuje, protože chaos a nespravedlnost světa těžko snáším, zvláště poslední dobou. Nejraději mám Agátu Christie. Herkules Poirot nebo slečna Marplová to vždycky vyřeší. V jejich příbězích se ani moc nestřílí, jen tak někdo někoho otráví nebo podřízne. Taky bych někdy někoho podřízla, otrávená bývám sama dost. Tak tedy cestu k nejbližší lavičce mi náhle zastoupila postava. Zaostřila jsem pohled a spatřila dvojníka – Georgie Clooney. Sametovým hlasem mi anglicky nabízel pomoc, jeho svalnatá opálená paže pokynula k blízkému stříbrnému Audi. Jako většina žen jsem nedokázala tomu zjevení odolat a nabízenou pomoc jsem přijala. Nastoupila jsem. Vinohradská nemocnice je dost členitá a tak to chvíli trvalo než jsme se dostali k výchozí bráně. Doleva, doprava, špatně. Doprava, doleva, špatně. Moje angličtina je dost chatrná, zvláště když se mám domluvit s Američanem, jehož angličtina je obtížnější. Pocházel prý z Philadelphie. Nakonec se nám podařilo zakotvit u nejbližší zastávky autobusu. Odvoz k domovu jsem odmítla, ono z Vinohrad na Černý Most je přece jenom daleko a moje navigační schopnosti jsou omezené v češtině, natož v angličtině. Nabídku k posezení v nejbližší kavárně jsem s díky odmítla a s Gerogem (jmenoval se Maurice) se rozloučila. Strastiplnou cestu autobusy přes půlku Prahy jsem zvládla. Domu jsem dorazila o hodinu později než kdybych jela objednaným autem. Uplně hotová, ale obohacená novým zážitkem.
Naše generace s těmi cizími jazyky docela bojuje. Já tedy ano. Na gymnáziu jsem kromě povinné ruštiny a latiny měla angličtinu. Ruštinu jsem na rozdíl od svých spolužáků měla ráda a docela mi šla. Tento jazyk je nedoceněný, všichni se mu z politických důvodů bránili. Dnes se mi moje dcera diví, jak zvládám ty prapodivné bukvice, rozuměj azbuku. Na latinu taky nedám dopustit. Je to praktický jazyk, i když mrtvý. Před čase jsme s manželem docela cestovali po Evropě. Stalo se nám, že jsme se ztratili ve Francii. Francouzky neumíme ani slovo. Nicméně rukama, nohama (v mém případě jen rukama) a pomocí latiny jsme se hravě doptali na cestu.
Angličtina, to je jiná. Na ní buňky moc nemám. Po maturitě jsem se přihlásila na jazykovou školu. Vstupní testy jsem udělala tak dobře, že jsem se dostala do přípravky ke státnicím. Po roce, na základě závěrečných testů jsem propadla o rok. Během let jsem dopropadala až k začátečníkům. Jde o praxi. Když jsem získala práci, kde jsem musela aktivně mluvit anglicky, moje dorozumívací schopnosti se zase obnovily. No ale pořád nic moc. Stačí to akorát na mé bližní, kteří mají o jazyku jen mlhavé představy a já jsem schopná jim vysvětlit alespoň základy.
Ještě se vrátím k životu na kolečkách, který mnohdy přináší úsměvné situace. Na rekondici v Mačkově měla kolegyně sebou elektrickou tříkolku, já mechanický vozík. Rozhodly jsme se projet jihočeské silničky. Prostě jsem se chytla jejího opěradla a vyrazily jsme jako vláček. Myslím, že jsme překročily všechna silniční pravidla, která existují. Dorazily jsme k rybníčku, kde určitě žijí všechny jihočeské rusalky. Náhle se objevil blyštivý Landrover s obrovským přívěsem, který skrýval ukázkovou kobylu. Silnička byla úzká, nebylo kam uhnout. Řidička, platinová blondýna (nic proti blondýnám) se dotazovala na cestu. Upozornily jsme jí, že cesta dál nevede, že se ztrácí. Blondýna trvala na svém, že navigace jasně určuje směr k cíli, tedy bude pokračovat daným směrem. Nic nedbala na naše upozornění, že tam cesta končí. Navigace je navigace. Já a kámoška jsme na vozících pokračovaly svým směrem, blondýna a kobyla opačným. Netrvalo dlouho a za zády se nám objevil konvoj s kobylou. Cesta jim skutečně zanikla, navigace selhala. Z toho plyne, že se prostě musíme spoléhat sami na sebe, žádná navigace nám nepomůže. Vaše Ivana Rosová.
