Jsou období, zvlášť horká letní období, kdy má tělesná schránka musí být přemisťována z místa na místo pomocí nějakého vehiklu (trakař, vozík, auto, tříkolka) jako pytel brambor. Podotýkám, že starých. A tak jsem nucena přispívat velkou měrou ke znečišťování beztak již znečištěného pražského ovzduší.
Nedávno jsem četla zajímavou studii o existenci aut na vodní pohon. Jenže tomu není nakloněna ropná lobby. Ti lobbisté asi zatím nevědí, že se taky udusí. Není divu, že mne, narozenou ve znamení Vah, nenechá žádná nepravost klidnou. Tisíckrát si mohu říkat, že už ty noviny číst nebudu, že mně to nestojí za to, že mám zbytek nervů jen jeden... lobbisté číhají všude, mj. i ve farmaceutickém průmyslu.
Naše rodina odolávala autu poměrně dlouho. S nostalgií vzpomínám na ty dlouhé cesty nádhernou krajinou na chalupu vlakem, přesedalo se v Hradci, pak v Jaroměři, pak jsem šla dvě hodiny dva kilometry horským terénem. Slovy básníka čas oponou trhal tak dlouho, až nezbylo než přiznat si, že auto je nutnost. Manžel si tedy
v 38 letech udělal řidičák. Dostal ho hned napoprvé se slovy: „Vám ho dáme, vy už jste starej, vy budete jezdit slušně.“
Kdybych dokázala řídit sama, byla bych daleko svobodnější. Jenže mám stále ještě odhad, na co mám a na co už ne. Řízení auta mezi mé mnohé dovednosti prostě nepatří, protože když se blíží nebezpečí, ztuhnu a dělám, že jsem mrtvá. To dělají zvířata. Buď utečou, nebo předstírají smrt. Ani jedno, ani druhé za volantem nelze.
Nedávno jsem po skončení pracovní doby čekala na odvoz, když tu přišla od manžela SMS, že měl nehodu. S hlubokými nádechy až do konečků prstů na obou nohách jsem se tedy přemístila k domovu sama. Když jsem potom viděla ten vrak, poděkovala jsem svému andělu strážnému, že Tomáš přežil. Poté jsme rozbili všechna prasátka
a pořídili auto na leasing. Donedávna jsem se vytahovala, že sice nic nemáme, ale taky nejsme zadluženi jako většina obyvatelstva. No tak teď máme auto a jsme zadluženi jako většina obyvatelstva.
Jízdu autem můžeme přirovnat k jízdě životem. Pro plynulou jízdu je nutné zařazovat různé stupně rychlosti podle členitosti terénu. Jenom občas nevíme, kdy který rychlostní stupeň použít a proč. Na trojku se nerozjedete, ať děláte, co děláte.
Bez upřímnosti sami k sobě se prostě nepohnete z místa. Je to lopotná cesta do vrchu
s kufrem plným eresky, neustále nás strhává zpět, potřebujeme čím dál tím více benzinu. Nejde nám to, vztekáme se, znečišťujeme okolí. Za ta léta krkolomného stoupání a strmého klesání se skřípěním brzd se snažím nalézt nějakou přijatelnou rovinku. Jen tak lehký provoz, pěkný výhled.
Vím, že musím dbát na dostatek benzinu a funkční brzdy.
Šťastnou cestu přeje Vaše Ivana Rosová. 09 08
