Vanilkové dny

1.týden

Na otázku svého manžela, zda si sebou beru vozík, srdnatě odpovídám, že nikoliv. Během 10ti metrové cesty k autu toho začínám litovat. Rehabilitační klinika vypadá spíš jako sanatorium, což je příjemné. Já, starý harcovník ponemocnicích, to mohu posoudit. Jsem přidělena do pokoje se 3 staršími dámami po endoprotéze. Jsem oslněna postelemi s elektronickým ovládáním. Mladá půvabná doktorka si mě bere na vstupní pohovor. Poctivě odpovídám na její otázky. pokolikáté už tu svou historii vykládám? Vzhledem k tomu, že už jsem oslavila 30. výročí choroby, to bube úctyhodné číslo.

Je mi přidělen fyzioterapeut Tomáš. Docela mi vyhovuje, že je to urostlý chlap, protože k těm drobným vílím fyzioterapeutkám nemám při svých 180 cm tu správnou důvěru.

První den se jen tak rozkoukávám a další dny už jede program. Dělá mi velké potíže přejít pokoj, proto mě fyzioterapeut Tomáš převáží do tělocvičny ústavním vozíkem. Přesunu se na lehátko a on se mi snaží protáhnout svaly na nohou. Je to velký problém, protože při sebemenším podráždní mi naskočí bolestivá spastická křeč. To je nová velká potíž, která mi přibyla za poslední roky. Je mi trapně, jak se se mnou musí dřít. Po 20 minutách ke mně ze stropu spouští hrozivě vypadající soustavu rudých a černých popruhů. Vypadá to jako obzvlášť rafinovaná mučící či erotická pomůcka. Upevní mi do toho nohy a boky a spustí lehátko níž, takže za výše zmíněné části těla visím Krásně se mi protahuje bederní páteř. Usnu u toho.

Po obědě přichází bohémsky vyhlížející sestra s obrovskými naušnicemi. Prý mám předepsanou ergoterapii (rozuměj pracovní terapii). No nazdar. Zase má nějaký dotazník a zpovídá mě, co všechno dokážu. Tvářím se, že dokážu všechno a žádnou ergoterapii nepotřebuji. Ve skutečnosti si nic nepamatuji a jehla je můj nepřítel, korálky obzváště. To jsou příklady dovedností, které egoterapie rozvíjí. Sestra je neoblomná a odváží mě do své pracovny. Je to takový ráj pro kutily, švadleny, pletařky, šperkařky apod. No prostě něco pro mě. Ruční práce nenávidím. Utržené knoflíky přišpendluji zavíracím špendlíkem, děravé ponožky zahazuji. Když potřebovala má dcera přišít háček na plesové šaty, musela přijet tchýně. Tedy za těchto okolností dostávám za úkol vyrobit šperk. Ukecávám to na korále. Kuličky jsou velké dřevěné s velkými otvory. Snad mi vystačí do konce pobytu, šňůru plánuji několikanásobnou.

Po ergoterapii následuje odpolední cvičení. Fyzioterapeut Tomáš na mě zkouší Vojtovu metodu. Mačká mi stimulující body ostošest, cítím nepatrnou odezvu, nohy mi hlavně neovladatelně škubají v křeči.

K večeři je jedno z mých nejoblíbenějších nemocničních jídel – hrachová kaše s tlustým uzeným. Připomíná mi to školní jídelny mého dětství. Zřejmě mě čekají samá oblíbená jídla. No nic, aspoň tady nestloustnu.

Následující dny probíhají v obdobném scénáři. Dopolední cvičení – protahování, závěs v popruzích, ergoterapie, odpolední cvičení – Vojtovka. Ovšem žádný stereotyp. Jsem zřejmě dobrý studijní materiál. protože fyzioterapeut Tomáš na mně často demonstruje studentům. Už mi ani nevadí, že musím do spodního prádla. To aby studenti dobře viděli reakci – nereakci svalů na Vojtovy impulsy. Jediné, co mi vadí je, jak se 15 studentů dívá, že se nemůžu obout. Jeden den dokonce figuruji při zkouškách Potají studentovi naznačuji co má dělat.

Asi 4. den se odvažuji bez vozíku dojít na konec chodby k automatu na kávu. Stále se nedokážu narovnat, chodím v předklonu. Zahlédnu se v zrcadle. Hrůza. Koncem týdne přesvědčím Tomáše, ať už pro mě nejezdí vozíkem, že se dopravím do tělocvičny sama o berlích.

Ergoterapie se komplikuje. Plán několikanásobné šňůry dřevěných korálů ztroskotal. Každý den má pro nás sestra nové překvapení. Například hrajeme scrabble. Jenže s odlišnými pravidly než znám. Nejsem schopná se přeorientovat na nová pravidla. Jiný den se zabýváme hlavolamy. Mými „konkurentkami“ jsou 80-tiletá dáma a ještě jedna 70-tiletá, která byla několik měsíců v umělém spánku. Zatím jim v řešení logických problémů docela stačím. Nejhorí je drátkování. Těžko se to popisuje, ještě hůř dělá. Prostě pracuji s tenoučkým drátkem, na který navlékám droboučké korálky. Obojí je neuchopitelné.Mám vytvořit rybičku se šupinkami. Výsledek vypadá jako surrealistický ježek. Sestra mě chválí za fantazii a výtvor zavěšuje na čestné místo.

2.týden

Cvičení začíná být obohacováno různými hejblátky. Jako například motodlahou, která mi pasívně natahuje a krčí tuhou nohu. Nebo stavěcím stolem. Fyzioterapeut Tomáš mi rovně zafixuje spodní polovinu těla a já mám bez opory udržet horní polovinu vzpřímenou. Ono to vůbec nejde! Nedokáču stát vzpřímeně, natož chodit vzpřímeně. Kupodivu chůze do schodů, ba i ze schodů mi nedělá potíže. Klidně vyšplhám i dvě patra. Také už navštěvuji tělocvičnu, podél ribstolí se sesunu na žíněnku. Na balónu zatím nedokážu sedět rovně.

Na pokoji to začíná být docela problém. Je nás tam 5, vechny se velmi těžce pohybujeme o 2 berlích. Dámy navíc vzhledem k svému pokročilému věku jsou velmi úzkostné. A co je pro mě nejhorší, nemají rády vzduch, a už vůbec ne čerstvý. Na pokoji je nedýchtelné vedro, připadám si jako v LDNce (léčebna dlouhodobě nemocných). Bojuji o kyslík nenápadným otevíráním okna. Večer dostávám spásný nápad. Vyžádám si od sestřičky sáčky s ledem. Tyto se běžně přikládají na otoky způsobené pooperačními jizvami. Já si je přikládám všude, abych se neutopila ve vlastním potu. Čtyřhlasé noční chrápání mi připadá jako nepodstatná lapálie. Odpolední spánek nepřipadá v úvahu, protože pokoj se plní návštěvami až pookraj dcerami, syny, vnučkami, vnuky, snachami a zeti. Manželé jsou již většinou na pravdě boží. ještě že má rodna nesnáší nemocniční prostředí. Jedna spolupacientka má 4 děti a 9 vnoučat, druhá má 3 děti a 7 vnoučat, ta poslední má naštěstí pouze 1 dítě a dvě vnoučata.Na pravnoučata se už raději neptám. Paní se 4 dětmi je velmi slušná a vytvořila si pořadník návštěv. Má potřeba soukromí dostává zabrat. Odpoledne trávím ve výklenku na automatu na kávu, kde sepisuji Vanilkové dny nebo si čtu brakovou literaturu.

S mobilem jsem se nikdy nijak zvlášť nezžila, nicméně tady ho téměř neodkládám. Další dvě nejmilejší roskařky leží v nmocnici na gynekolpgii. Esemeskujeme si několikrát za den. Provázím je na operační sál, na JIPku, na pokoj, domů. …

Ergoterapie mi čím dál tím více leze na nervy.

V sobotu dopoledne mám náhradní fyzioterapeutku. Buď vypadám tak vyčerpaně nebo se nechce pouštět do žádných větších akcí. Zvolila uvolňovací masáž obličeje. To mi dělali kdysi dávno na kosmetice. Ono je to v našem případě zbytečné, kortikoidy nám vrásky v obličeji spolehlivě vyhladí.

Po obědě jdu na propustku domů, kde si praním a žehlením zničím nově nabyté správné pohybové návyky.

3.týden

Nejzimovřimější dáma se odebrala domů, tak mohu trochu vyvětrat.

Cvičení zdárně pokračuje, odpoledne se už na balóně jakž takž udržím, ale cvičení na něm mi moc nejde. Některé cviky na podložce děláme i na rekondicích, ale fyzioterapeut Tomáš to má daleko propracovanější. Snažím se všechno si zapamatovat a zapsat, abych to mohla použít na rekondicích. Název mých zápisků zní Cvičebnice z nemocnice. Nejhorší je cvičení před zrcadlem. nejradši bych se neviděla. Tenhleten upocenej paragraf že jsem já? v poslední době jsem se záměrně vyhýbala odrazovým plochám a v koutku duše jsem si tajně myslela, že vypadám stále ještě docela XVĚTU. Ale tohle?!?! Zkouším rotoped. TAKY to nejde. Když nohu propnu, dostane se do takové křeče, že ji nevrátím zpátky. Vyfasuji tedy rotoped do postele. To je takové šlapátko, které mi dají do postele, zaháknou mi do toho nohy a šlapu vleže. To by mi šlo.

Ergoterapii už považuji za ztrátu času. Poslední kapkou jsou kuličky z plsti. Už tu zbývám jediná, všechny babičky odpadly. Dostávám balík jakési cupaniny, misku vody a mýdlo. Mám si namočit a namydlit ruce a z kousků té cupaniny dělat kuličky. Budou z toho korále. Prý jsou to teď moc moderní šperky. Po 20 minutách usilovného hnětení jsem namydlená až za ušima a umouněná kulička je stále měkká. Začínám vidět 2x a zraje ve mně rozhodnutí dále nerozvíjet své ergoterapeutické schopnosti. Příští den odchytávám ošetřující lékařku, vymlouvám se na dvojité vidění a žádám o zproštění z ergoterapie. Je mi vyhověno pouze zčásti, sestra za mnou dochází na pokoj a pořád mi vnucuje nějaké hlavolamy. Nemá mě ráda. Je mi přidán autegenní trénink. Proti tomu nic nemám. Paní doktorka vede relaxaci téměř stejně jako já na rekondicích, takže nic nového.

4. týden

Osazenstvo našeho pokoje se změnilo. Omládlo, zůstala jen jedna babička. Nová spolupacientka mě velmi zaujala. Už dlouho jsem nepotkala člověka, kterému osud tolik naložil. Má RS jako my, je na vozíku, na který se sama nemůže z postele přemístit. Je rozvedená, rozvod proběhl za docela dramatických podmínek. A co je nejhorší, má těžce mentálně i fyzicky postižnou dceru. Přesto je usměvavá a milá, plná optimismu. Tak si říkám – kruci, co mi chybí? Nic, akorát nemůžu chodit. A to není zas až takový malér.

Cvičení zdárně pokračuje. Přišla dcera Anička, aby se naučila se mnou cvičit, stimulovat Vojtovy body.

Blíží se konec pobytu.

Epilog

Dlouho mi nic tak nepomohlo jako 4-týdení pobyt na rehabilitační klinice. Sice jsem chvílemi potila krev, ale stálo to za to. Každý den všechna ta hejblátka, popruhy, míče, ribstole a hlavně individuální cvičení s fyzioterapeutem Tomášem. Jenže to nejtěžší mě teprve čeká. Udržet to. Nepovolovat si. Jelikož jsem rezistentní vůči všem medikamentům, záleží to pouze na mně. Pracovat na sobě každý den. Držte mi palce, moji milí, tak jako je držím já Vám.

Vaše Ivana Rosová.