Zaujatě sleduji z okna měnící se terén. Z nebe zhusta padají velké, nacucané sněhové vločky, spíš vloky a pleskajíce vytvářejí zvlášť vhodný terén pro jedince visícího na dvou francouzských berlích. Zařídila jsem si život tak, že prostě musím chodit ven, nemůžu čekat, až se zlepší počasí. Do práce, z práce, se psem. Nakupovat nechodím, člověk bez potravy nějakou dobu vydrží a pes si něco uloví.
Takže teď jsem v práci a s obavami sleduji houstnoucí kaši na chodníku. Vzpomínám, jak jsem se jednou takhle brzy ráno ocitla venku. Byl takový mráz, že voda mrzla před očima.
Najednou jsem stála uprostřed kluziště a nemohla jsem tam ani zpátky. Myslela jsem, že budu muset k nejbližšímu opěrnému bodu „doprdelkovat“. Tu se náhle zjevil anděl
v podobě svalnatého romského spoluobčana s lopatou a multikárou plnou písku. Házel mi ten písek pod nohy a bezpečně mě tak dovedl až k nejbližší stanici autobusu
s chráněnou suchou lavičkou.
Někomu házejí pod nohy květy, mně písek.
Určitě to všichni znáte. Jdete, jdete, pěkně si to vykračujete
a najednou flák ho. Válíte se po zemi, ani nevíte jak. Pokud jste si nenarazili hlavu tak, že jste upadli do bezvědomí, je třeba situaci řešit. Píšu teď z vlastní zkušenosti. Jestliže tedy po pádu zůstanu při vědomí, musím nějakou dobu počítat andělíčky, než mi nohy přijdou alespoň trochu k sobě. Na frekventovaném místě je to trochu potíž, musím vysvětlit kolempomáhajícím, že nemají volat sanitku, že se co nevidět postavím.
Zvláštní kapitolou je, když tuto situaci absolvuji se svým mužem. Ocitnu-li se
z nějakého jemu neznámému důvodu na zemi, nenápadně poodstoupí, jako že on s tím nemá nic společného. Rozhlíží se kolem, jestli je v dosahu někdo, kdo by té na zemi válející se ženské pomohl. Pokud tomu tak není, musí se toho se slovy „co blbneš!?!“ zúčastnit sám.
Od té doby, co mě na přechodu porazilo auto, mám k zebrám nedůvěru. Zvlášť, když je vlhko, protože bílé pruhy kloužou. Člověk musí přecházet rychle a ještě se při tom strefovat berlemi a nohama do mezipruhů.
Taky jsme si tuhle na cvičení vyprávěli, kdo, jak, kdy zastavil městskou hromadnou dopravu.
Nejlepší jsou takové ty rozlehlé křižovatky, vykládané dlažebními kostkami, všemi směry protkané tramvajovými kolejemi. Jedna taková obzvlášť vyvedená je v Praze na Těšnově.
Jakmile blikla zelená, vyrazila jsem směle vpřed. Jenže ouha. Uprostřed křižovatky,
v místě křížení kolejí mezi uvolněnými kostkami, mi uvízla berle. Táhla jsem, táhla jako dědek řepu a vytáhla. Ale bez špuntu. A ten jsem tam nehodlala nechat. Během mého dolování se na všech stranách plynule střídala červená se zelenou a všechna vozidla včetně tramvají stála a stála. Nakonec jsem špunt přímo vykroutila ze sevření koleje a dlažební kostky a měla jsem chuť vítězně se poklonit na všechny strany.
Zazněla i jiná zkušenost. Dozvěděla jsem se, že metro lze úspěšně zastavit vhozením berle do kolejiště.
Dalším zdrojem prima trapasů je nízká kapacita našeho močového měchýře, případně, když nám vypoví službu ten otvor vedle. Když jsme ještě cestovávali s manželem po Evropě, stejně jako pamětihodnosti si pamatuji systém veřejných záchodků. Hlavně najít někde nějaký čudlík, aby se to spláchlo, ne, aby mě to osprchovalo. Různé veselé historky na toto téma jistě může každý z nás sypat z rukávu. Slyšela jsem příběh ze hřbitova, kanálové mřížce v Benátkách uprostřed davu turistů, o autu na dálnici, případně na parkovišti. Zkrátka, když to přijde, tak to přijde.
Nejlepší je to v 7.45 před budovou gymnázia, když studenti proudí na vyučování. Široko daleko čněl jen jeden útlý stromek. Byla se mnou moje tenkrát tříletá dcera, která v té době nenosila nic jiného než sukničky. Tedy si přede mě stoupla, roztáhla sukničku a já přidřepla, studenti nestudenti. Tohle je snad jediný důvod, pro který bych chtěla být mužem.
Takže moji milí, nebojte se trapasů, pěkně si je užívejte
a pamatujte, nejste jediní, kdo se někdy …………
Vaše Ivana Rosová 03 09
