Palce už přečkaly maturitu, první přijímačky, tohle jsou druhé, ještě ji čekají asi dvoje, už v tom nemám přehled.
Je pondělí, v práci fofr, vzhledem ke krizi nezaměstnaných přibývá. Naše informační centrum pro pomoc nezaměstnaným je zavaleno dotazy, už mám hlavu jako pátrací balon, zapomínám Aničce držet palce. Palce už přečkaly maturitu, první přijímačky, tohle jsou druhé, ještě ji čekají asi dvoje, už v tom nemám přehled. No, nějak to dopadne, až tohle vyjde, budeme vědět, zda dcera rozšíří řady nezaměstnaných čili nic. Snad už se mi podaří přestřihnout tu pupeční šňůru.
Že už lezou „tlustý do tenkejch“ jsem si uvědomila, když padla otázka maturitních plesových šatů. Kdepak asi skončily ty moje? Jo, dala jsem je v plen svým mladším sestrám, které si v nich posléze hrály na rusalky. Tenkrát žádná konfekční nabídka téměř neexistovala, a tak jsme si šaty šily nebo dávaly šít samy. Maminka mi sehnala látku, která vypadala nádherně. Hráškově zelená krajka s potiskem jakýchsi travin. No jako pro vílu. Ale ne pro mě. Paní švadlena mi z toho spíchla dlouhý hábit s motýlími rukávy, jak tehdy diktovala móda. Vypadala jsem v tom se svou bledou pletí jako velká, ale opravdu velká (měřím 180 cm) hlávka zelí. Nijak zvlášť jsem to neřešila
a zeleně vlála na parketu ve svých stříbrných střevíčkách.
To dneska je to jiná. Z nabídky krásných plesových šatů až oči přecházejí. Teď jsou zrovna v módě vyztužené lemy sukní, takové krinolíny a vypasované živůtky
s odhalenými rameny, vzadu na tkanici. Dcera si vybrala obzvlášť vyvedenou róbu
v barvě šampaňské, v ceně lidové. Ve stavu pověšeném zabraly půlku panelákové ložnice, cena zabrala půlku mého důchodu.
S vlastním outfitem jsem se tolik nemazala, zašla jsem do zlevněné módy. Se střevíčky to bylo horší, v teniskách na ples nemůžete.
A už tu byl den D, seděli jsme v lodžii jako rodiče maturantů a tvářili se pyšně. Fenomén Lucerna se nezměnil. Bez výtahu, široké schodiště bez zábradlí, přeplněno, vedro k zalknutí, absence kyslíku. Protékající záchody až na chodbu. Shodly jsme se
s tchyní, že stejně tak tomu bylo před 50 lety i před 30 lety. Obě jsme zde absolvovaly vlastní maturitní ples.
Když jsem velmi opatrně stoupala po schodech, zčistajasna se mi vrátila jasná, barevná vzpomínka. Přesně na tomhle místě, po těchto schodech před sto padesáti tisíci lety běžím se svým spolužákem dolů na parket, abychom stihli oblíbený tanec a najednou padám a nevím proč. No, ty už to nepij ani ředěný, slyším smích kolem sebe. Taky se směju a těžce se zvedám. Tenkrát mi zbývaly už jen 2 měsíce do té velké ataky…
No nic, sedím tedy v lodžii a napjatě sleduji svého muže, kterak se potí na parketu při rodičovském sólu. Pečlivě natrénovaný walz, který byl původně avizován, se nekonal, konala se polka. Tu s ním Anička netrénovala a podle toho to taky vypadalo. Přežili bez zranění.
Walz, polka, potažmo quickstep není nic pro mě, to mi moc nejde, ale mám jeden oblíbený tanec, který zvládám s přehledem. Objevila jsem ho, když jsem byla na maturitním plese mojí adoptivní sestry Daniely. Zůstali jsme tenkrát i po půlnoci, kdy organizátoři spustili techno.
To je úžasná věc. Člověk si stoupne mezi zbytky plesajících, kteří se ještě udrží na nohou (když upadnou, nikdo to neřeší) a jen tak se více či méně koordinovaně pohupují v rytmu hudby. Tanečníci se už většinou musí o něco opírat. Zdi, nábytek,
v mém případě berle, všichni jsou takřka na jedné lodi.
Další pokračování maturitního plesu naší dcery proběhlo podle dávno zažitého scénáře, rodiče odešli před půlnocí domů, potomci do rána pařit.
Plesová sezona skončila, zkouškové období pomalu taky končí, uvidíme, co bude dál, pořád se přece něco děje.
A mě čeká příští týden rekondice! Hurá! Vaše Ivana Rosová 06 09
