Až tohle budete číst, cestičky budou suché, bez zmrazků a sněhové kaše, po které kloužou berle a váznou v ní kolečka vozíků
Zimu mám radši než vysilující vedro, ale nesmí mi bránit v rozletu. Bydlím v bezbariérovém domě, jehož valná většina obyvatel se pohybuje o berlích nebo na vozících. Vlivem vyhlášky o úklidu veřejných prostranství jsou závislí na aktivitě obce.
A taky to tak obecně vypadalo. Prostě jsme tou sněhovou kaší neprojeli. Tak byla letos většina invalidů uvězněna doma už od Vánoc. Musím parafrázovat slova Květy při nástupu do mikrobusu na cvičení: Do pr…e už s těma bílejma sr…..a! Z vlastní zkušenosti musím říct, že valná většina spoluobčanů je ochotna našince vyprostit ze závějí, ale není to ono. Pouze jednou jsem se setkala s názorem, že nemám co otravovat a zůstat doma. Je to boj, poněkud vysilující. Vzpomínám si na mladíka z doby, když jsem se ještě dokázala klouzat o berlích. Sunula jsem se po stezičkách vysypaných štěrkem a tu se za mnou ozvalo: Slečno, počkejte, já vám pomůžu! Zezadu svou štíhlou postavou klamu tělem. Obrátila jsem se tedy čelem ke svému zachránci, kterému v té chvíli poněkud poklesla čelist. Chlapec sotva odrostlý pubertě byl poněkud zmaten. S úsměvem jsem odvětila: Děkuju panáčku, já si spadnu sama. Nespadla jsem, doklouzala jsem k domovu vlastními silami. Pohyb na vozíku po hlavním městě je tak trochu adrenalinový sport. Rozhodla jsem se věřit Pražským dopravním podnikům a spolehnout se na bezbariérové tramvaje. Tyto linky jezdí zhruba jednou za hodinu. Vydala jsem se na vozíku přes Libeňský most směrem na Palmovku, kde se tramvaje kříží, a tudíž je možnost menší časové prodlevy. Na chodník jsem najela sníženým nájezdem a pokračovala přes celý most, kochajíc se výhledem na Vltavu. Jenže ouha, na konci mostu snížený sjezd nebyl. Zel na mě dvaceticentimetrový obrubník chodníku. Nechtěla jsem si urazit baterii umístěnou na spodní části elektrického vozíku, a proto jsem byla nucena znovu se kochat pohledem na Vltavu jízdou přes Libeňský most směrem zpět. Nakonec jsem most pokořila jízdou po vozovce mezi auty, brzdila jsem provoz, protože mě neměli kudy objet. Po obou stranách se tyčily sněhové bariéry. Chápu, že jsem byla asi první a poslední vozíčkář, který se snažil přejet přes Libeňský most vlastními silami, ale není to jednoduché pouštět se do neznámých končin. Nástrahy na vozíčkáře číhají ze všech stran. Například toalety. Ocitla jsem se v jednom nejmenovaném nákupním středisku a přišla na mě akutní potřeba, jak už je u nás zvykem. S úlevou jsem objevila bezbariérovou toaletu a hned jsem do vymezeného prostoru zamířila. Jenže prostůrka nešla uzamknout. Nedá se nic dělat, když musím, tak musím, i usedla jsem na mísu. Tu se náhle rozrazily dveře a v nich se objevili dva urostlí voňaví kravaťáci. Sedíce na míse jsem vyslechla následující omluvy: Promiňte, ale tuto toaletu navštěvují bezdomovci a feťáci, to byste nevěřila, jaký bordel zde nechávají. Z tohoto důvodu jsme museli nechat odstranit zámek na dveřích. Ještě jednou se omlouváme. A diskrétně zavřeli. V klidu jsem dokonala potřebu a opustila místnůstku. Vy mi to nebudete věřit, ale to se mi opravdu stalo. Ještě o jednu zajímavou zkušenost se s vámi musím podělit. Řekla bych, že zemská přitažlivost pro nás platí ve větší míře než pro kohokoliv jiného. Například taková obyčejná lžička. Spadne mi do klína. Chci ji sebrat, spadne na zem. Při opětovném pokusu se odsune až do nejzazšího kouta, kam na ni nedosáhnu. To platí i v případě, kdy upadnu na zem já sama. Zemská přitažlivost nabere veškeré síly a nedovolí mi vyhrabat se zpět na vozík či do jakékoliv vzpřímené polohy. No zkrátka, jsem nějaká těžší než ostatní. Nevadí, upadnout můžeme, zvednout se musíme. Jaro už je za dveřmi a hlavně rekondice jsou za dveřmi. Moc se na vás těším, i když už se mi na těle začíná projevovat únava materiálu. Ale pořád vás ještě můžu komandovat z vozíku.
Vaše Ivana Rosová.
