Vanilkové dny

Kolikrát už jsem tam byla? Nedopočítám se. To jsem byla ještě svobodná mladá holka, Anička byla ještě dávno na houbách. S naším společným jmenovatelem RS jsem se teprve seznamovala.

Dnešní majitelé Iva a Pepa Hradilovi měli ještě dávno před restitucí. Vlastně tatínek
a maminka Pepy pan MUDr. Josef Hradil a paní Nora Hradilová. Všichni, kdo je znali, na ně rádi vzpomínají. Pan doktor už není. Byl to milý a laskavý pán., krásně nám vyprávěl
o historii bývalých lázní a zdejším kraji. Na tomto místě totiž Hradilovi kdysi založili lázně. Za panem doktorem jsme mohli chodit se všemi našimi bolístkami, uměl naslouchat, potěšit. Paní Nora, původním povoláním zdravotní sestra, byla energická dáma, která kromě jiného pekla báječné švestkové koláče. Taky nás masírovala. Stačila jí k tomu mýdlová voda. Za svůj život jsem už absolvovala hodně masérů, ona patřila k těm nejlepším.

Alenka Borecká jako vedoucí rekondice byla roztomilá zmatkářka s heslem
„Ono se to ňák…“. Rozuměj vyřeší.  Tím zapříčinila mnoho úsměvných situací, které nám sice v té chvíli úsměvné nepřipadaly, ale patří ke zlatému fondu roskařských historek. Třeba jak zapomněla objednat autobus na zpáteční odvoz do Prahy. Tenkrát jsme na rekondici jezdili autobusem. Všichni jsme ráno byli přichystaní, ale autobus pořád nikde. Tu si Alenka vzpomněla, že ho vlastně asi neobjednala. Nakonec ho do večera nějak splašila, stanovat jsme tam nemuseli. Nebo jak jsme tam zapomněli Jelenu. Jelena byla svérázná, poněkud zmatená. Její specialitou bylo, že se ráda vydávala sólo na výlety v neznámém prostředí, aniž by někoho informovala o svých úmyslech. Většinou se ztratila, což byl tenkrát problém, protože mobily neexistovaly. Mimochodem nechápu, jak jsme bez nich dokázali přežít.
Jelena rozhodně ano, protože jsme ji nakonec vždycky našli. Tak tedy další odjezd, autobus přijel na čas. V polovině cesty někoho (ne Alenku) napadlo, že bychom se mohli přepočítat. Jelena chybí! Inu vrátili jsme se a našli Jelenu sedící na lavičce v pestrobarevném širáku, obklopenou objemnými zavazadly. Nebyla nijak znepokojená, důvěřovala v lepší příští. Vidím ji tam na té lavičce jako dneska. Jak vidno, ono se to opravdu ňák vyřešilo.

Alenka byla také vyznavačkou vegetariánské stravy. Nic proti tomu, snažili jsme
se přizpůsobit. Vařené zrní v polévce jsme ještě snesli. Vařený neochucený sojový plátek plácnutý na talíř nic moc. Když jsme dostali rajskou s knedlíkem bez masa, tak to už jsme se bouřili, dušená hlávka zelí k večeři nám dodala. Tenkrát to kuchaři s vegetariánskou stravou ještě moc neuměli. Tak jsme šli do blízké hospody na biftek.

Ještě musím vložit jednu historku ze zlatého fondu. Znám ji jenom z doslechu, týká se také Alenky. Pod jejím vedením se tenkrát jelo na jakousi rekondici v divočině. Spalo
se v dřevěných chatkách s palandami, latríny kdesi v nedohlednu. Vůbec mám dojem, že jsme tenkrát nebyli tolik zhýčkaní. Po noční průtrži mračen se všichni probudili v promáčeném loži. Ve střechách chatek totiž zely větší či menší otvory. Alenka to komentovala slovy:
„To nevadí, ale je tu krásná příroda!“. Já na ni hrozně ráda vzpomínám, určitě se má v tom roskařském nebi dobře.

Také všichni rádi vzpomínáme na Alenku Hlaváčkovou. Pravidelně s námi do Skokov jezdila až do svých téměř 80 let. Žádnou legraci nezkazila. Když se objevil nějaký problematický klient, dali jsme ho na pokoj k ní a ona ho vždycky s přehledem zpacifikovala. Doprovázela
ji její sestra Jana, která s námi jezdí dodnes a pomáhá nám. Alenka zas občas odložila zubní protézu a nevěděla kam. Společnými silami se ji (tu protézu) vždy podařilo najít. Jednou jsme si uspořádali diskotéku. Každý (ne)hopsal podle svých možností a najednou koukáme, Alenka nám vstala z vozíku a svůdně vlní boky. Tleskáme, přidáváme se. Jo, o tom to je, tyhle rekondice. Všichni máme svoje potíže, máme je podobné, fandíme si.

Ve Skokovech jsme všichni rozděleni do dvou skupin. Ti, kteří sejdou po schodech dolů
do tělocvičny a ti, kterým se nechce a volí společenskou místnost v blízkosti baru a WC. Takže jezdí dvě cvičitelky. Já a Janinka. Janinka je půvabná žena s laníma očima
a hedvábnými vlasy do půli zad. Přes její růžové rty nepřejde sprosté slovo. I když poslední dobou se to nějak zhoršilo. Ke cvičení používáme různé rehabilitační pomůcky. Například overbaly (já) a posilovací gumy (Jana) To takhle jednou měla Jana cvičení s gumičkami
a pronesla legendární: „Nasadíme gumičky a roztáhneme nohy“. Následné minuty proběhly ve znamení posilování bráničních svalů (neutuchající smích).

Nebo když nám Daniela pouštěla dokumentární film o slavném výstupu roskařů
na Kilimandžáro. Jednu chvíli se k výpravě přidal exotický opeřenec. Aby ho bylo možné nafilmovat, lákali ho účastníci výpravy na drobky sušenky. Naše účastnice rekondice Věrka
to komentovala slovy: „No teda, takhle lákat ptáka na tatranku!“. Následovalo další posilování bráničních svalů.

Diskotéky jsme si nejen pořádali sami, ale chodili jsme i do okolních vesnic. Památný byl koncert skupiny Seven, o kterém jsem již psala dříve v rámci zamyšlení nad tancem
na kolečkách. Parta křepčících vozíčkářů uprostřed vesnického tanečního pódia nikomu nevadila, užili jsme si to jako všichni ostatní.

Výlet na zámek Sychrov je také nezapomenutelný. Protože ne každý prohlídku zámku zvládl o berlích, půjčili jsme si navzájem vozíky. Jedna parta si prohlížela interiér zámku na vozíčcích, druhá parta čekala bez vozíků u kašny před zámkem. Všechny artefakty
a obrazy v zámku si nepamatuji, ale tu nádhernou kašnu, tu si pamatuji. Sedíme na schodech, lemujících kašnu, klábosíme, čekáme, až druhá parta s našimi vozíky prohlídku dokončí.
Tu na jednu z nás to přišlo. Znáte to – teď, hned a honem. Semkli jsme se kolem konající,
ta se nenápadně sesunula o schůdek níž, stáhla kalhoty … a bylo to, žádný problém.
Pak se jenom skupina pošoupla o metr vedle a vlhký písek zahrnula suchým pískem. Dav kolem proudících turistů si ničeho nevšiml.

K tomuto tématu mám v zásobě mnoho roztomilých fekálních příběhů. Jenže vzhledem k tomu, že webové stránky Rosky Praha jsou veřejně přístupné, nemám zatím k jejich sepsání odvahu. Samozřejmě bych nejmenovala. Možná.

V blízkosti Skokov je známý středověký hrad Kost. Na nepřístupném vrcholu, jak už to tak
ve středověku stavěli. Zkrátka echt bariérový přístup. Ale my se ničeho nebojíme, tak jsme
se tam taky jednou vydali i s vozíky. Výstup se přece jenom moc nedařil, ale objevili
se svalnatí turisté, kteří nás k cíli prostě vynesli. Jo, lidi jsou prima.

Většinou se nám počasí povede, tak odpoledne cvičíme venku na terase, zdatnější chodí
na houby. Iva Hradilová je vyhlášená houbařka, její kulajda je nedostižná.

K penziónu přiléhá obrovská zahrada, na jejímž konci je ohniště. Nakoupíme špekáčky
(na zdravou stravu si nikdo nehraje) a táborák plápolá až do noci, někdy až do brzkých ranních hodin. Na rozcvičce jsme všichni včas, rozcvička neodmyslitelně ke Skokovům patří.
Kdo se nezúčastní, jako by nebyl. Dospat to můžeme odpoledne. Jeden táborák se obzvlášť vydařil. Společně s námi byla v penziónu ubytovaná parta cyklistů. Plánovali jsme táborák, Luďka zrovna slavila šedesátiny. Kluci se k nám přidali, nanosili dříví a Luďce koupili láhev šampaňského a pugét. Narozeniny jsme oslavovali až do noci.

I na koni se jednou jezdilo. My holky jsme jednou sbalily místního koňáka a ten nám slíbil,
že nás povozí. Nevěděl, co činí. Kůň byl dostihový. Bývaly doby, kdy jsem se do všeho bezhlavě vrhala. Tedy že chci také zažít ten nejkrásnější pohled na svět, který je možný pouze z koňského sedla. No, moc jsem toho neviděla. Byla jsem poslední z jezdců a kůň už toho měl plné koňské zuby. Plašil se, házel koňským zadkem, koňák ho těžko držel. Místo abych
se kochala okolní krajinou, měla jsem oči pevně zavřené, hlavu zabořenou do koňské hřívy, rukama jsem pevně objímala koňský krk. Asi jsem ho trošku škrtila. Přežili jsme já,
kůň i koňák. Hippoterapie není nic pro mě.

Skokovy jsou v poslední době ve znamení ergoterapie. Zejména batikování triček
a korálkování. Já osobně batikuji tím způsobem, že mokrým bílým tričkem vytřu zbytky barevného prášku, který zůstal na stolech po pečlivějších batikářích. Ono se to ňák,
jak říkávala Alenka Borecká. Někdy to vyjde, někdy ne. Korálkování musím věnovat větší pozornost. Vyrábím náramky navlékáním korálků na paměťový drát. Kdepak počítání
a srovnávání zavíracích špendlíků, případně výroba pavoučků jako někdo! Znám své mantinely. Snažím se vybírat ty největší korálky, ale i ty jsou na můj vkus malinkaté.
Ale ten poslední se mi moc povedl. Pomáhala mi parta kluků s Downovým syndromem. Náhodou tam měli taky rekondici. Korálkovali jsme ve společenské místnosti u televize,
kde zrovna běželo hokejové mistrovství s účastí našich reprezentantů. Fandili jsme halasně našim. Korálky mi padaly na zem, kluci sbírali a já navlékala, co mi kdo podal. Cítila jsem se mezi nimi jako mezi svými. Vyšel z toho krásný náramek, který jsem darovala svojí nejlepší přítelkyni. Měla velkou radost, nosí ho do společnosti.

Na všechno jsem si teď samozřejmě nevzpomněla. Škoda, že jsem si nepsala kroniku.

Tak jsem zvědavá, co zas bude příště.

Vaše Ivana Rosová