Já a Alice jsme nerozlučná cvičitelská dvojka. Když dělám vedoucí rekondice já, pozvu
si Alici jako cvičitelku a naopak. Já měřím 180 cm a jsem v oblasti hrudníku prkno, Alice měří 150 cm a v oblasti hrudníku prkno není. Což se velmi hodí, když potřebujeme vyložit vozíky z auta. Hned jsou k mání kolemjdoucí svalovci. Obě totiž víceméně drandíme
na vozíku, já více, Alice méně.
ve švech. Hlavně dopoledne v pondělí a v úterý, kdy se imobilní cvičenci svážejí mikrobusy na rehabilitaci. V pondělí vede jednu partu Alice, v úterý jinou partu já.
Ona ta tělocvična praská ve švech třeba i Janě, která má cvičení mimo jiné i ve čtvrtek.
Její cvičenci jsou ale mobilní, skladní, přijdou po svých, prý někdy i odejdou po svých.
V naší tělocvičně mohou cvičit i po vrstvách, jak říká Janinka. No, potřebovali bychom
tu tělocvičničku někdy nafukovací.
Pondělní cvičení s Alicí má už dlouhou tradici. Patří k ní i náš řidič Kája z firmy Handicap Transport, který nás rozváží. V pondělí je to z oblasti Prahy 7, 8, 9. Je nás parta, troufám
si říci bláznivých bab. Pár je nás na vozíku, pár s berličkami. Kdybychom měly jet všechny najednou, musel by to Kája nejméně jednou otočit. Zatím jsme se ale vždycky vešly, občas některá z nás chybí. Auto je plné, štěbetáme jedna přes druhou, Kája tuhle povídal,
že z nás snad začne menstruovat.
Ten den vstávám v 6.00, abych stihla u nás v krámku vykoupit koláčky ke kafi. Máme
to zařízené tak, že všechny jsme připravené na přibližnou dobu. 10 minut před příjezdem
na danou adresu Alice dotyčnou 3x prozvoní, aby byla už nachystaná před domem. Naložíme a jedeme dál. Jsme už tak sehrané, že nemáme žádné prostoje. Začínáme já a Alice na Černém Mostě v 7.30. Pak pokračujeme dál na Prahu 9, 8, 7 pro Blanku, Evu, Hanku, Květu, Ivu, Alenu, Lídu a Evu (Ježečka). Do začátku cvičení v 10.00 jsme na místě. Tam na nás někdy čeká ještě někdo další. Taky s námi jezdila Luďka. Na tu teď všechny myslíme a držíme
jí palce. Bydlí v 1. patře bez výtahu. Trochu jí přestaly poslouchat nožky a schody
jsou teď pro ni problém. Věříme, že se to spraví.
Blanka je milé usměvavé sluníčko. Na rekondicích se o ni pereme, aby s námi spala na pokoji.
Je ochotná spát na pokoji i se mnou, přestože je mi pořád vedro a otvírám okna. Blanka
na noc posbírá veškeré přebytečné deky, oblékne pyžamo, svetr a dvoje ponožky a ráno
mi ještě uvaří kafíčko. Takového turka – smrťáka totiž nepije nikdo jiný než my dvě. V kostele hraje krásně na varhany. Jejím jediným nedostatkem je, že nerada brzo vstává. Takže být připravená v 7.45 k odvozu na cvičení je pro ni boj, který ne vždy vyhrává.
Evu všechny obdivujeme. Ereska ji válcuje a k tomu se přidala mrtvička. Má úžasného manžela, který jí ve všem pomáhá. Naneštěstí má sám problémy se srdíčkem. Přesto přese všechno je Eva usměvavá, nikdy si nestěžuje. Toho jejího chlapa naklonovat!
Dalším adeptem na klonování je manžel Hanky. Hanka taky drandí na vozíku, když jí její muž pomáhá do našeho auta, všechny se rozplýváme nad pěkným chlapem s orlím nosem.
Dále nastupuje Květa, což je velmi rozumná, pragmatická ženská a nemá ráda cvičení s gumami. Je mojí věčnou inspirací. Nikdy nezapomenu na naši debatu o tom, že zapomínáme, nic si nepamatujeme a Alzheimer je za dveřmi. Pravila: „Holky, nevytahujte se ňákým Alzheimerem, jste normálně blbý!“. Květa nás vždycky srovná.
Ivě se zase špatně mluví, ale chce nám toho spoustu říci. Všechny jsme se naučily jí rozumět.
Musí pěkně trénovat, aby se dostala ke slovu, když meleme jedna přes druhou.
Pro Alenu do Čimic jezdíme kolem bohnické psychiatrické léčebny, tak na Káju dáváme pozor, aby si nespletl cestu.
Lída je také obdivuhodná. Ačkoliv má umělou náhradu všech možných kloubů, stále se drží
a cvičí jako za mlada.
No a náš milý Ježeček! Ježeček se většinou asi po 20 minutách cvičení dožaduje relaxace, kafe a koláčků. Alice na ni nedá a pěkně cvičíme hodinku. Eva má taky hodně jak se říká „naloženo“. Nestěžuje si. Jenom kouká na ten nepochopitelný svět svýma velkýma dětskýma očima.
Během cvičení se některé z nás vozí na motomedu.
Po cvičení se vrháme na kafíčko, koláčky a klábosíme.
Kája si mezitím pročistil hlavu, aby mohl to martyrium s námi absolvovat znovu, tentokrát v opačném pořadí.
Jo, tohle má opravdu smysl, jsou to baby báječný.
A teď to moje úterý.
Jde o to, že o naši svépomocnou rehabilitaci se svozem roste zájem i z jiných částí Prahy. Především Praha 4, která je poměrně rozsáhlá i s příměstskými částmi. Model svozu
je podobný jako v pondělí, navzájem se prozváníme. Tentokrát nás kromě řidiče Káji sváží více aut z Handicap Transportu, naše močové měchýře by dvouhodinovou cestu autem nevydržely. Ze Zlatníků a Modřan přijíždí Naďa a Jaruška, z Hanspaulky Věra, další
z Prahy 4 a Karlína, taky Řepy mají zájem…. S Kájou jedu já, Ivana (nemůžu
si zapamatovat, jak se ta její ves jmenuje). Jana, Petr a někdy Míla. Nuselský most a přilehlé okolí je totálně ucpaný, uvítala bych levitaci. Dole v Karlíně sebereme Jardu.
V cíli to vypadá jako sokolský slet.
V tělocvičně rozděluji přítomné na skupiny A, B a C. A cvičí vleže, B cvičí vsedě
(na vozících), C šlape na motomedu. Střídají se po 20 minutách, bývají 3. Všechny hlídám, ramena od uší, lopatky k sobě a dolů, páteř v rovině, nádech, výdech. A cvičí jinou sestavu než B a to zároveň…Po hodině a půl mi trošku hrabe, ostatní jsou naštěstí v pohodě, nasedají do aut a odjíždí.
Chvíli koukám do neznáma, v 13.00 nastupuje další skupina. To jsou ti mobilní, přišli
po svých. Naposledy jsem je musela taky rozdělit na skupinu A a B, jedni měli problémy
s krční páteří, druzí ne. Po hodině a půl vesele odcházejí.
Zamykám, čekám na odvoz. To jsem si dneska pořádně zacvičila!
Ivana Rosová
