V našem MS Centru Roska Praha v Tusarově ulici to některé dny a hodiny v týdnu praská
ve švech. Hlavně dopoledne v pondělí a v úterý, kdy se imobilní cvičenci svážejí mikrobusy na rehabilitaci. V pondělí vede jednu partu Alice, v úterý jinou partu já.
Ona ta tělocvična praská ve švech třeba i Janě, která má cvičení mimo jiné i ve čtvrtek.
Její cvičenci jsou ale mobilní, skladní, přijdou po svých, prý někdy i odejdou po svých.
V tělocvičně mohou cvičit i po vrstvách, jak říká Janinka. No, potřebovali bychom
tu tělocvičničku někdy nafukovací.
Všechny cvičitelky jsou vzájemně zastupitelné. Tak se jednou ve čtvrtek stalo, že Jana byla
na rekondici, a tak mě požádala, jestli bych její skupinu nevzala za ni. No jasně, není problém, ty její spartakiádníky zvládnu.
Jenže to bylo narychlo, imobilní přeprava měla plno. Nevadí, z okrajového sídliště přes půl Prahy do MS Centra to hravě zvládnu městskou hromadnou dopravou. Jedinou potíž mám s metrem. V metru mezi úrovní nástupiště a vagonem zeje asi deseticentimetrová mezera
a vagon je taky o kus výš. Párkrát jsem to zkoušela zvýšenou rychlostí překonat,
ale buď jsem smetla okolo cestující, nebo jsem předními kolečky uvízla v mezeře. V nouzi nejvyšší to řeším pomocí fyzicky dobře vybavených pasažérů. No ale to já nerada, nejraději
se spoléhám sama na sebe. Takže se metru pokud možno vyhýbám.
Autobusy a tramvaje v Praze, to je jiná. Jsou mnohdy vybaveny vyklápěcí plošinou,
po které se mohu dostat dovnitř a ven svépomocí. Tak jsem si cestu naplánovala bez metra
a počítala s jistou časovou prodlevou.
Čtvrteční cvičení začíná v 10 a končí ve 12 hodin. Před naším domem má stanici autobus určený výhradně pro tělesně postižené. Jenže má intervaly jak sobí spřežení na Aljašce.
Volím odjezd 6.45. Musím vstávat v 5.30, protože jsem po ránu tuhá a všechno mi dlouho trvá, než mi povolí spastické křeče. A taky než se umeju, obléknu, nalíčím, navoním a zabere silný turek, abych se vůbec probrala. Na počátku dne si na nějakou správnou životosprávu nehraju.
Na stanici bezbariérového autobusu jsem včas, i autobus přijede včas, hladce nastupuji.
Tu půl hodinu než dojedeme na Florenc, sladce dřímám. Výstupní stanice mě trochu zmate, zase ji změnili. Developeři v Praze zabírají další teritoria, musíme ustoupit. Nevadí, zorientuji se a pokračuji ve vytyčené trase směr MS Centrum Roska Praha Holešovice. Musím překonat řeku Vltavu po mostě. S důvěrou v proklamovanou bezbariérovost Prahy se rozjíždím. Elektrický vozík jsem v předstihu notně nabila. Než se vůbec dostanu na most,
musím se několikráte vracet, protože nájezdy na chodníky jsou sice z jedné strany upravené, z druhé strany nikoliv. No ono taky, který blázen na vozíku by putoval městem! Do vozovky mezi auta se mi moc nechce, přece jen mi stále ještě trochu funguje pud sebezáchovy. Konečně jsem na mostě, pode mnou se valí zkalené vody Vltavy. Pokračuji vpřed, nicméně trasa chodníků mě stále vede doleva, já potřebuji doprava. Vypadá to, že skončím
na Hradčanech. Nevzdávám to, nakonec nalézám vhodný přejezd. Získávám původní směr. Přesto uvíznu v mně neznámých uličkách. Ptám se kolemjdoucí ženy na cestu. Ukazuje mi, avšak po shlédnutí mého výrazu mě raději kousek doprovází. Už vím, kde jsem. Jenom kousek a jsem na místě činu.
Všichni cvičenci jsou již připraveni a já se tvářím svěže jakoby nic.
Cvičíme, rehabilitační postupy mám v malíčku, všichni se cítí dobře a já taky. Cvičení končí, tělocvična se vyprázdnila.
Dávám si dalšího turka.
Vydávám se na cestu zpět jinou trasou, předpokládám, že už to mám vychytané. Vozík
je stále nabitý. Dala bych si něco k snědku. Brzdím u stánku s rychlým občerstvením. V nabídce mají kachnu po bečuánsku apod. Dala bych si, ale když nahlédnu přes pult
do kuchyně, přejde mě chuť. S nějakými hygieniky si tam asi starosti nedělají. Nevadí,
dám si někde párek v rohlíku, k správné životosprávě jsem se dnes stále ještě nedostala.
Mířím k nejbližší stanici tramvaje. První bezbariérová tramvaj mi ujíždí před nosem. Další dvě jsou bez plošiny. Mezitím obdaruji dva bezdomovce pár drobnými. Ztratila jsem 40 minut, než přijela ta plošinou. Vlastně jak se to vezme. Ten dlouhý interval jsem strávila zajímavým pozorováním lidí v terénu. Dokonce jsem odrazila jedno pozvání na rande. Popisem dotyčného vás nebudu unavovat.
Takže dorazila kýžená tramvaj, které fungovala plošina. Řidičem byl usměvavý mladík s vlasy do půli zad. Pro tyhle typy mám slabost, mým idolem v dětství byl Vinnetou. Domov se začal přibližovat. Jenže mi unikla jedna velká zrada a tou jsou nástupní ostrůvky, lidově řečeno refýže. Bezbariérové tramvaje se v Praze dají vychytat, ale vozíčkář se po výstupu z tramvaje snadno může ocitnout na ostrově jako ten Robinson. Vysoké obrubníky kol dokola refýže jsou pro elektrický vozík nepřekonatelné, dojem umocňuje svist aut.
Tak se i stalo při mém prvním pokusu o výstup. Z tramvaje jsem vyjela, obhlédla obrubníky
a zase zajela, Vinnetou počkal. Ani druhý pokus se nám nezdařil, kromě obrubníků v zemi zel podchod se strmými schody. Při třetím pokusu už šel můj dlouhovlasý princ na průzkum sám. Zjevně toho už měl plné zuby a chtěl se mě zbavit. Tentokráte zvítězil. Byla to předposlední stanice před konečnou, jinak bych s ním snad musela udělat další kolečko.
Domov už byl takřka na dohled, zbývalo posledních pár stanic autobusem. No to už přece nemůže být problém! První autobus bez plošiny, druhý autobus bez plošiny. Konečně se blíží autobus s plošinou. Nadšeně mávám, paní řidička zastavuje, vyklápí plošinu. Udávám název stanice, kde chci vystoupit. Dozvídám se, že tam linka vůbec nejede. Spletla jsem si číslo autobusu. Znovu couvám ven, pokolikráte dneska už? Dalších 40 minut v p…Přijíždí další spoj. Obezřetně najíždím. Jede správným směrem. Budu vystupovat, zvoním. Nic. Dveře
se zavírají, domov se vzdaluje. Připadám si jako E.T. mimozemšťan, chce se mi jako
on plakat a volat HOME! HOME! Na následující zastávce mě řidič po upozornění cestujících vypouští.
- jo, vy jste ten invalida, co chtěl vystoupit?! Já zapomněl, musíte víc křičet, ten zvonek nefunguje.
Křičet se mi nechce, chce se mi na záchod. Navzdory tomu mi kolečka sama zabočí
do nejbližší putyky. Je bezbariérová, což se kolikrát hodí nejen vozíčkářům. Dávám si jedno točený na stojáka.
Vracím se domů.
Jsem doma.
Z elektrického vozíku (už je skoro kaput) přesedám na mechanický.
Z mechanického na záchod.
Ze záchodu na mechanický.
Z mechanického do křesla.
Tupě zírám.
Přichází manžel z práce.
- Proč jsi nechala klíče v zámku?
- Co máme dobrého k večeři?
- A co jsi vlastně celý den dělala?
Zírám ještě tupěji.
