Klíče do kanálu jsem sice přímo nehodila, jenom mi spadly do kontejneru, když jsem vyhazovala odpadky. Kontejner byl veliký, hluboký, naštěstí prázdný. Naklonila jsem se do něj celou horní polovinou těla, klíče se třpytily hluboko na dně, mimo můj dosah. Šel kolem bezdomovec, zřejmě si mě spletl se svou kolegyní.
- Vono tam nic není, co?
- Není, kromě mých klíčů na dně. Pane, pomohl byste mi prosím?
Pan bezdomovec uchopil jakýsi potřísněný klacek a klíče hbitě vylovil. Bylo vidět, že v tom má praxi.
Když se mi stane nějaká takováhle lapálie, pomůže mi, představím-li si, že to mohlo dopadnout daleko hůř. Jako třeba že ten kontejner mohl být plný odpadků, to by se tam ty klíče špatně hledaly. Nebo jsem se do něj mohla převážit celá a skončit na skládce, ve spalovně…
Tuhle veselou historku jsem vyprávěla na cvičení a ostatní se hned přidali se svými zkušenostmi. Jarda vyprávěl, jak šel vysypat plný sáček od vysavače. Natáhl ruku, odvrátil tvář, aby mu prach nevnikl do očí a nosu a obsah sáčku důkladně vytřepával do popelnice. I se snubním prstenem. Na rozdíl ode mě měl smůlu, popelnice byla plná. Prsten obalený prachem, jogurtem a jiným svinstvem nalezl až po zdlouhavém hledání, kdy byl nucen obsah celé popelnice vysypat na chodník.
To Karel se s tím takhle nemazal. Jel s jakýmsi nákladem přímo na skládku. Při manipulaci si umazal ruce od bahna. Zdroj čisté vody nikde, tak si je očistil ve sněhu. Tím se objem prsteníčku zmenšil. Mocně zatřepal rukama ve snaze si ruce osušit a snubní prsten velikým obloukem vzlétl až někam za obzor velkokapacitní skládky. Do toho nešel. Jestli mu doma manželka tuhle historku zbaštila, nevím.
Můj manžel se snubního prstýnku zbavil poněkud náročnějším způsobem asi měsíc po svatbě. Prostě si při fotbale zlomil prst. Zvláštní, že zrovna levý prsteníček. Aby mu ho mohli v nemocnici dát do sádry, museli prsten přeštípnout. Nějak se za celá ta léta nenašla vůle ten prsten znovu zcelit a nosit.
Musím se přiznat, že i já jsem se snubního prstýnku zbavila bolestně. Chodila jsem tenkrát s jednou holí v pravé ruce, rovnováha nic moc, tak jsem se tou druhou občas zachytávala pevných bodů. Tak se stalo, že při návštěvě obchodního domu Kotva jsem se opřela o rám obrovských vstupních dveří. Prsten se mi zachytil o jakýsi šroub a zaryl se mi do masa. Ruka uvázla, krev tekla, kolem proudily davy lidí. Přivolaný údržbář šroub odšrouboval a já byla vysvobozena. Od té doby snubák taky nenosím.
Chůze o berlích vyžaduje vůbec velkou dávku pozornosti a soustředění. Třeba takové kanály, to je ošemetná věc. Člověk jde a jde, pak se musí na chvíli zastavit a nabrat dech. Předstírá, že si zaujatě prohlíží nejbližší výlohu. To jsem si jednou kdysi dávno takhle prohlížela výlohu Agitačního střediska Národní fronty ČSSR a studovala výdobytky socialismu. Nohy neposlouchaly, bylo třeba se někde opřít. Jenže jsem si nevšimla kanálu, berle projela mřížkou a já narazila čelem o sklo. Mezi jiskřičkami mi na mysli vytanula báseň Jana Nerudy Jak lvové bijem o mříže. Já jsem jako blbec bila hlavou o výlohu Agitačního střediska Národní fronty. Kolemjdoucí to možná brali jako politický názor, ale nikdo se nepřidal. Berli jsem vytáhla, gumový ochranný špunt zmizel v útrobách kanálu. Takhle jsem mnoho ochranných špuntů zanechala v tramvajových kolejích, v dlažbě, v bahně, ve sněhu i v psích…
Na tomto místě musím věnovat tichou vzpomínku svému předchozímu elektrickému vozíku. Zažili jsme spolu za těch 8 let mnohé. Stopování zaběhnutého psa v okolních vesnicích a polích. Pády ze srázů, refýží a chodníků. Útěky (újezdy) před exhibicionisty. Závody na kolečkách, kde jsme s přehledem získali poslední místo. Jízdy v závějích v chumelenici. Následné vyprošťování za pomoci svalnatých Ukrajinců. Uvíznutí v metru. Vybité baterky daleko od domova. Jízdu na prasklých pneumatikách mezi auty uprostřed pražského kolabujícího provozu. Seznámení s dopravní policií. Apod. Můj anděl strážný už má z toho prořídlé perutě.
Poslední epizoda urychlila odchod tohoto elektrického vozíku do důchodu. Moje dcera Anička si pochroumala nohu a nějaký čas ji měla v ortéze, chodila o berlích. To jednou v neděli byl krásný den, sluníčko svítilo, rozhodly jsme se, že pojedeme na výlet. Pojedeme znamená, že jedna jela na elektrickém, druhá na mechanickém vozíku. Udělaly jsme vláček a vyrazily po cyklostezkách směr pizzerie. Už jsme byly téměř u cíle, když elektrický vozík vypověděl službu. Já i ten hnusnej těžkej krám jsme byli nepohybliví, dcera na tom nebyla o moc lépe. Domov daleko. Dalo se do deště. Dostala jsem nápad. V pizzerii požádáme, jestli bychom si u nich v garáži mohly ten vozík schovat, domů pojedeme taxíkem. Já už to pak nějak zařídím. Tak jo. Anička se vydala, vlastně vybelhala pro pomoc. Za 20 minut se vrátila v doprovodu dvou statných mužů. Jeden z nich byl majitel pizzerie, druhý šéfkuchař. Přistavili velkou dodávku, ve které se rozváží pizza, naložili do ní elektrický vozík, mechanický vozík, mě a Aničku a dovezli nás domů, kde to všechno zase vyložili. Nic za to nechtěli. Jo, můj milý vozíku, za ta léta jsi mě seznámil s mnoha dobrými lidmi, čest tvé památce.
Tak teď mám nový. Jezdí jako drak. Ještě neví, co ho čeká. I když možná už tuší. To jsem tuhle musela ve velké rychlosti prudce zastavit, abych nesmetla jakési dítě. Odstředivá síla mě vrhla kupředu.
Vaše Ivana Rosová