Vanilkové dny

Tolik slovo odborníka. (Havrdová a spol.: Je roztroušená skleróza váš problém?, 2006)

O depresích již bylo řečeno mnoho. Ráda bych vás seznámila se svými zkušenostmi.

Nevzpomínám si, že bych kdy trpěla přímo depresemi. Smutek, vzdor, vztek, to ano. První velká ataka mě postihla v osmnácti. Ležela jsem v nemocnici jako prkno. Na pokoji se mnou byly dvě paní ve věku čtyřiceti a šedesáti let. Celou dobu hospitalizace jsme mazaly kanastu a moc se u toho bavily. Hra byla přerušována pouze vizitami, případně mými uretrálními potížemi, kdy pode mě na chvíli podstrčily mísu. Zřejmě jsem musela dostávat nějaká antidepresiva, protože ležet v osmnácti v nemocnici s tuhýma nohama a chechtat se u toho, to není normální.

Kdysi dávno jsem chtěla studovat psychologii. Ještě že mě nevzali. Já bych byla hrozně špatný psycholog. Všechny neurotiky bych prohodila oknem a doporučila bych jim, ať jdou něco pořádného dělat a nehrabou se pořád v sobě. Samozřejmě řečeno s nadsázkou. Vidím kolem sebe osudy přetěžké, lidé jsou v pasti, problémy neřešitelné. Takové to klišé, když nemůžeš změnit situaci, změň svůj postoj, je mnohdy nerealizovatelné. Každého vlastní problém je ten největší, říkávala moje maminka.

Přes svůj rezervovaný postoj k psychoterapii jsem na počátku devadesátých let absolvovala kurz podpůrné psychoterapie. Sešli jsme se tam tenkrát zástupci tzv. rizikových skupin, kteří chtěli pomáhat svým bližním k návratu do normálního života. Alkoholici, narkomani, bývalí trestanci spolu s psychology a sociálními pracovníky. A já, invalida. Pod vedením odborných lektorů jsme se v praxi učili, jak vést skupinovou terapii. V hlavě to měli nejlépe srovnané trestanci a narkomani, sociální pracovníci v tom dost plavali. Získala jsem osvědčení podpůrného psychoterapeuta, podepsané legendárním bojovníkem proti alkoholismu docentem Skálou. Už mi asi propadlo.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nikdy nevyhledala pomoc psychologa. Člověk si popovídá, popláče si, uklidní se, srovná si myšlenky. Někdy jsem se uklidnila více, někdy méně. Můj poslední pokus navštívit psychologa je starý asi 15 let. Paní doktorka byla asi o generaci starší moc příjemná dáma. Probíraly jsme dětství, pubertu, maminku, tatínka, jak to tak u psychologů bývá. Podrobně se zajímala o mou nemoc. Nakonec z ní vypadlo, že její dospělé dceři také zrovna diagnostikovali RS a rozplakala se. Tak jsem ji seznámila s novými trendy léčby, kde jsou RS centra, na koho se obrátit a jestli by dcera nechtěla k nám do Rosky.

Že bych ji vzala na nějakou naši rekondici. Paní doktorka se uklidnila, přestala plakat.

Tím jsem na čas přerušila spolupráci s psychology.

Teď jsem ji byla nucena znovu obnovit.

Osm let mám elektrický invalidní vozík, který už dosloužil. Sama se divím, že vydržel tak dlouho, když si vzpomenu, co všechno musel absolvovat. Moje kamarádka říká, že vozíky by se měly testovat na mně. Když vozík se mnou vydrží aspoň měsíc, vydrží už všechno.

Takže jsem potřebovala nový tank. Jenže to není jen tak. Jsem u VZP, a ta vyžaduje soubor několika vyšetření. Neurologie, svalový tonus, oční a také vyšetření psychologické. Nic proti tomu, je potřeba zjistit, zda je invalida schopen řídit elektrický vozík, případně se orientovat v silničním provozu.

Jenom bych chtěla na tomto místě podotknout, že systém by měl být důslednější. Jako řidiči starší 70 let musí pravidelně absolvovat lékařskou prohlídku, zda jsou stále ještě schopni řídit motorové vozidlo, tak by měli být sledováni i řidiči s RS. Protože, co si budeme povídat, tahle nemoc je přece jenom blbec. Zkrátka, s některými bych do auta už nesedla.

Ale zpět k vozíku. Pustila jsem se tedy do maratonu požadovaných vyšetření. Neurologie a svalový tonus špatné, pro nárok na elektrický vozík dobré. Oční špatné, pomohou dioptrie, v mém případě už asi skla od jogurtu. Jenom toho psychologa jsem ve svém okolí pořád nemohla splašit, většinou nechápali, co po nich chci. Ale jak se říká, pod svícnem je největší tma. Pravidelně chodím na rehabilitaci na naši polikliniku, tak jsem se tam porozhlédla. A ejhle, psychologická poradna by tam byla, dokonce na stejném patře jako rehabilitace. Nelenila jsem a zaťukala. Dveře se rozlétly a v nich se objevila starší usměvavá osoba s transparentní barvou vlasů i šatů.

­‒ Co byste si přála, panenko?

Vysypala jsem ze sebe svůj požadavek.

‒Ano, to dělám, počkejte chvilku, objednám si vás, panenko.

Vrátila se do ordinace hledat notes, dveře nechala otevřené, mezitím pokračovala v terapii svého klienta. Šlo o mladého muže, neschopného plnit si manželské povinnosti. Pohnuté dětství, dominantní matka, no jasná věc z hlediska psychoterapeuta. Couvala jsem od těch dveří až na nejzazší konec chodby, hlasy ke mně stále doléhaly. Nakonec se notes našel, byla jsem objednána, mladý muž své libido snad také našel. Mazala jsem od tamtud, co mi kolečka stačila.

Po týdnu jsem se dostavila na určenou hodinu.

‒ Tak vy se jmenujete Rosová. To je podle toho filmu?

‒ Máte na mysli americký film Válka Roseových s Michaelem Douglasem? Ne paní doktorko, jmenuji se podle svého manžela, on se jmenuje Rosa.

Pro neznalé, ve slavném filmu Válka Roseových si manželé jdou tak dlouho po krku, až se navzájem zabijí. Spadne s nimi lustr. Mimochodem tenhle film jme s Tomášem viděli hned po svatbě a moc se nám líbil.

Vyšetření započalo. Na otázky jsem odpovídala stručně, jasně, vyrovnaně. Dětství dobrý, rodiče dobrý, manželství dobrý, dcera dobrý, zdravotní stav blbý, ale zvykla jsem si. (Hergot, já potřebuju jenom to razítko!) Následoval Ravenův test inteligence. To jsou takové ty obrázky, kdy podle sledu předchozí řady máte doplnit ten správný. Respondenti vybírají geometrické obrazce, které správně doplní větší obraz. Testuje se pochopení komplexnosti vzorů, schopnost ukládat a vybavovat si informace. Na tom nic není, stačí trocha pozornosti. Ke konci jsou obrázky trochu složitější, kdyby mě paní doktorka do toho neseznamovala se svými problémy s kyčelními klouby, šlo by mi to rychleji. Po nějaké chvíli řekla, že neví, kde má výsledkové tabulky, a už ji nebaví přemýšlet, tak toho necháme. Vřele jsem s ní souhlasila. Ještě že součástí posuzování inteligence nejsou tzv. úlohy o pohybu. Z bodu A vyjede v určitý čas vlak, z bodu B vyjede v určitý čas vlak. Kdy a kde se srazí? Jakou barvu ponožek má vlakvedoucí? To bych byla v háji. Sezení se nachýlilo ke konci. Nemohla bych paní doktorce přinést nějaké své veselé historky, které píšu? Naneštěstí jsem se jí o svých Vanilkových dnech ve své pýše zmínila. Nemohla, ale mohla bych jí je poslat mailem. Jakou má adresu? Paní doktorka se chvíli hrabala v papírech a pak mi cosi napsala na nějaký útržek.

‒ Tady to uprostřed nevím jak se píše. To tam musí být?

‒ To je zavináč, paní doktorko, bez toho by to nešlo.

Šťastná to žena, netknutá zběsilostí počítačové éry. Na výsledek jsem si počkala na chodbě. Tam seděla schoulená mladá žena, deprese z ní jen čišela. Povzbudivě jsem se na ni usmála, jako že za chvilinku přijde na řadu. Určitě se jí uleví, jen ať se podívá na mě. Vtom vlétl do čekárny čiperný opálený stařík a začal bušit na vedlejší dveře kožní ordinace. Nikdo tam, dovolená. Poradila jsem mu, že ještě jedna kožní ordinace je v prvním patře. Za chvíli byl zpátky, prý polední přestávka. No dobře, ale tady je psychologická poradna.

‒ Ale co vy tady děláte, vy vypadáte tak vesele, slečno.

‒ Oční je o patro níž.

Rozproudila se veselá debata. Pán nám ukázal odpudivou vyrážku na předloktí, že s tím něco musí dělat, protože manželka prý nechce, aby se jí dotýkal. Depresivní slečna se přidala, že ona se nechce dotýkat nikoho a ničeho. Já jsem přítomným vysvětlila, že můj vozík má už takové deprese, že ho potřebuji vyměnit za nový.

‒ A co manžela, nepotřebujete vyměnit za nového?

‒ Ne, ten starý ještě funguje, jenom se občas musí namazat.

Naštěstí se otevřely dveře ordinace a paní doktorka mi předala na stroji naklepanou zprávu. A nechtěla bych se někdy zase zastavit? Ráda mě uvidí. Snad až mi dojde inspirace pro Vanilkové dny, pomyslila jsem si. Když jsem spěšně odjížděla, přes rameno jsem ještě zahlédla, kterak veselý stařík živě diskutuje s paní doktorkou. Že by ta jeho vyrážka byla psychosomatická?

Doma jsem si ve zprávě přečetla, že jsem nadprůměrně inteligentní, empatická a blablabla a elektrický invalidní vozík řídit smím. S hrdostí jsem zprávu ukázala manželovi. Řekl, že by paní doktorka měla vrátit diplom, když nepozná, že svou inteligenci jenom předstírám.

Vaše Ivana Rosová