Musím uznat, že síť bezbariérových autobusů po Praze je už docela hustá. S tramvajemi je to horší, ale po prostudování jízdních řádů, se to dá vychytat. Metro se sice tváří bezbariérově, ale má svoje mouchy v podobě výtahů. Pokud na stanici jsou, bývají často mimo provoz. To pak jeden na vozíku brázdí stanice a hledá a hledá, když najde a ocitne se na povrchu, je to na míle daleko od původního místa určení. Bezbariérové plošiny místo výtahů jsou zábavné.
Většinou, když potřebujete nahoru, plošina je i s tlačítkem dole a naopak. Tyto plošiny jezdí rychlostí 2 cm/min. Když už tedy jsou nástrahy výtahů a plošin překonány, nastává pro lidi na el. Vozíku další problém. Tím je široká mezera mezi nástupištěm a vagonem. V momentě, kdy se vozíčkář snaží najet do vagonu bez toho, aby koly uvízl v mezeře. To já si vždycky vyhlédnu nějaké svalnaté Urajince, kteří s tím 70 kg krámem pohnou (plus já asi taky 70 kg). Kamarád mi ukazoval, jak si v takové situaci poradí sám. Prostě se rozjede, nazdvihne v té rychlosti přední kolečka, dostane se do mírného záklanu a překážku přeskočí. Je to mladý kluk, ničeho se nebojí. Do toho já nejdu. Smetla bych půl vagonu a skončila bych na zádech. Ani pozadu se mi to nedaří. Myslím, že je to tím, že nemám řidičák. A vůbec, na adrenalinové sporty já moc nejsem. Přesto jsem takový adrenalinový zážitek nedávno absolvovala. To jsem se potřeovala dostat z ČM do Holečovic. Pro mimopražské podotýkám, že je to flák cesty. Naštěstí jsem použila mechanický vozík. Úspěšně jsem se dostala až k Bílé labuti, kde jsem měla políčeno na bezbariérovou tramvaj. Tramvaj už se přesně podle jízdního řádu blížila, jenže nástupní ostrůvek byl po celém obvodu lemován vysokými obrubníky. Svět se hemží samými dobrými lidmi. Přiskočili dva pěkní sympatičtí svalnatí mladíci, hravě mě přenesli přes rantl a vystrkali do přecpané tramvaje. Byl Ernie a Michal a vzali mě za svou. Vystupovala jsem u holešovické tržnice a refýž tam vypadala obdobně, jako u Bíle labutě. Chlapci mě přenesli přes všechny překážky a dostrkali až na místo určení. Během cesty jsme si povídali. Ernie byl vystudovaná sestřička a teď se živil jako sociální pracovník. Michal byl zahradník. Vyprávěli mi co dělají, jak se mají a kde bydlí. A že prý mají za týden svatbu na Staroměstské radnici, ať určitě přijdu. Hrozně mě mrzelo, že jsem musela odmítnout, zrovna jsem odjížděla na rehabilitační pobyt. Aspoň jsem je chtěla pozvat na panáka, ale oni že jsou abstinenti, tak jsme si dali limonádu. Moc milí kluci.
Neméně zajímavý zážitek jsem absolvovala týden nato, tentokrát na el. Vozíku. Mám jednu milou kamarádku Pavlínku, je fyzioterapeutka a umí podivuhodné věci. Mimo jiné Vojtovu metodu, která mi dělá velmi dobře. A nejen mně. V našem cípu Prahy 9 je hodně vozíčkářů a různě tělesně bolavých lidí, protože je tu dost bezbariérových bytů. Takže Pavlínka má širokou klientelu. V blízké poliklinice má v pronájmu prostory, kam za ní všichni jezdíme. Jenže radnice Prahy 14 jí natolik zvýšila nájem, že už to prostě neutáhne. Nic nepomohly protesty, prosby, dopisy nás všech invalidů. Pan místostarosta mi ani neodepsal. Tak si říkám, eresku na vás páni radní…
Zkrátka Pavlínka hledá nové prostory. Poprosila mě, abych se s ní na jeden takový jeden jela podívat, aby viděla, jak by to tam s vozíčkáři zvládali. Prostory se nacházely na jednom sídlišti, pár stanic autobusem od mého bydliště. Vyhledala jsem spoj a na elektrickém vozíku se vydala na cestu. Naše autobusová stanice je bezbariérová, nikde žádný vysoký obrubník. Autobus přijel na čas. Řidič vyskočil, aby mi vyklopil plošinu. Nepodařilo se. „Ona je shnilá“, konstatoval. Nicméně jak už mám poslední dobou štěstí na fyzicky dobře vybavené mladé muže, přenesl mě do autobusu vlastní,i silami. Stejný heroický výkon předvedl i na konečné. Tam už čekala Pavlínka a vydaly jsme testovat nové prostory. Tyto bohužel nemohu posoudit, protože do výtahu jsem se sice s elektrickým vozíkem vtěsnala, ale ven už ne. Výtah byl totiž nevyvážený, takže mezi jeho podlahou a patrem se utvořil 20 cm schod. Mimochodem zrovna jako v našem zdravotním středisku, kde sídlí moje praktická lékařka. Mohu konstatovat, že na elektrickém vozíku si sice šetřím ruce, ale zase si nešetřím nervy. O novém bezbariérovém prostoru vznikly určité pochybnosti. Po neúspěšné misi jsem se s Pavlínkou rozloučila a vydala se nazpět k domovu. Autobusy mají 20 min. intervaly. První bezbariérový mi ujel, tak jsem popojela na vozíku jednu stanici. Další autobus byl bariérový,tak jsem popojela druhou stanici. Třetí autobus byl zase ten se shnilou plošinou, tak jsem pana řidiče ušetřila (moc mi děkoval) a popojela další stanici. Čtvrtý autobus byl plný agresivních matek s kočárky, inu popojela jsem čtvrtou stanici. Pátý autobus byl bariérový. Šestý autobus byl sice můj, ale to už jsem byla skoro doma. No, mohlo to dopadnout hůř. Třeba mi mohla dojít baterka, nebo jsem si mohla vyvrátit kolečka, nebo mi mohla spadnout na hlavu cihla.
