Kašpar, Melichar a Baltazar, počáteční písmena jmen těchto tří biblických králů mi slouží jako mnemotechnická pomůcka při odchodu z domova. Nesmím zapomenout Klíče, Mobil, Brejle. A právě u prostředního monarchy bych se chtěla zastavit.
Mobil. 
Je s podivem, jak se naše starší generace bez něj mohla vůbec vyvinout. Když jsem byla v šedesátých letech dítě, vlastnila naše domácnost pevnou telefonní linku a to byla výjimka. Dokonce si pamatuji číslo. 674 93. Jinak byly k dispozici pouze prosklené dřevěné budky, když se do automatu hodil padesátník, mohlo se hovořit časově neomezeně. Ačkoli ne tak neomezeně, protože fronta čekajících netrpělivě bušila do skel budky na volajícího.
Inu, pokrok nezastavíš a jsou zde mobily. Můj první mobil mi přinesla moje maminka do nemocnice spolu s přesným návodem, jak se s tím zachází. Já jsem totiž naprostý technický antitalent, veškeré přístroje se mnou vedou válku. Ani k myčce nádobí mě doma manžel nepustí. Než jsem se s mobilem naučila zacházet, střídavě jsem ho přikládala k uchu a k ústům. Dnes máme mobily skýtající neuvěřitelné možnosti spojení se všemi a se vším. Po zemi chodí lidé s uchem stmeleným s mobilem.
Ta moje černá krabička od maminky časem dosloužila, byla jsem nucena zakoupit novou. Navštívila jsem příslušnou prodejnu.
– Dobrý den, prosila bych mobil (oni tam také nic jiného neprodávali).
– A jaký byste si představovala?
– Blbuvzdorný, páduvzdorný.
Mladík byl trpělivý, empatický. Odešla jsem s novou krabičkou.
Internetové bankovnictví přes mobilní klíč.
To mám, umím s tím zacházet a jsem na to hrdá! Výplaty v sáčcích, důchody od doručovatelky a poštovní poukázky už bývají výjimkou. Můj mobil se časem přihlásil do důchodu. Přišla jsem na to až skrzevá internetové bankovnictví. Mobilní klíč ne a ne se zobrazit, platba neproběhla. Kontaktovala jsem banku, operátora; nakonec jsem se dozvěděla, že přístroj je zastaralý. Prý přesunout simkartu do nového mobilu. Tak jsem vyrazila do prodejny pro nový. Prodavači s thymolinovým úsměvem jsem vysvětlila svůj problém a ukázala svůj poklad, sevřený gumičkou. Ta věc totiž přece jenom není páduvzdorná, když mi vyklouzne z ruky, na zemi se rozletí kryt i baterka. Já pak horko těžko musím znovu nastavit čas, datum a rok. A to není jen tak, protože časová souslednost už mi někdy uniká. Tak proto ta gumička. Pan prodavač mi ukázal širokou nabídku mobilů, až mi brejle přecházely. Nejlevnější byl bratru za dva tisíce. To by tak nevadilo, ale háček byl v tom, že žádný neměl čudlíky. Samé malé obrazovčičky, které se ovládají letmým dotykem prstů, což nechápu. Já potřebuji čudlíky. Nehledě na to, že tento zázrak techniky by u mě dlouho nepřežil. Nesměle jsem se optala, zda by neměli něco podobného, co mám teď, prstem jsem zakryla gumičku. Mladík mi se špatně skrývaným opovržením poradil, ať zajdu do D…, zřejmě chtěl říct drogerie, ale byl to Datart. Zahanbeně jsem místnost opustila. V prodejně spotřební elektroniky to šlo hladce. U pokladny jsem ukázala to s tou gumičkou a milá paní zalovila mezi mixéry, žehličkami a fény a vylovila stejný aparát, jaký jsem třímala v ruce. A světe div se, za pouhých 350 korun. I tu simkartu mi přesunuli. Gumičku jsem si přesunula sama. A tak mám staronový mobil, který splňuje všechny moje požadavky. To znamená volání, sms a styk s bankou. Já totiž mobil na nic jiného nepotřebuji.
Fenomén Facebook mě také nějak minul. Své přátele si vybírám sama a diskutuji s nimi osobně. Internet používám jenom jako pracovní nástroj, zvláště když jsem počítačový analfabet. Z toho můj manžel často šílí, protože je počítačový expert, takzvaný ajťák.
A to si představte, že jsem se v mládí živila jako programátorka! Bylo to na počátku 80. let. Počítače, velké bedny, byly umístěny v suterénu podniku v klimatizovaném sále a obsluhovali je technici v bílých pláštích. My programátoři o patro výš jsme byli na počítače napojeni pomocí terminálů. To byly šedobílé blikající obrazovky, spojení neustále takzvaně „padalo“. Informační data jsme vkládali pomocí děrných štítků, které jsme si děrovali sami. Asi už málokdo ví, o čem mluvím. Je to, jako bych vyprávěla o pralidech a mamutech. Nějak jsem v tomto směru ustrnula.
A tak si tady sedím u stolu, v ruce tužku a papír a píšu. Mně totiž u počítače nad klávesnicí nic nenapadá. Elektronika mě rozptyluje. Musím si to napsat nejprve v ruce, škrtat, přepisovat, koukat z okna, pít kafe. Pak to teprve přepíšu do počítače. Musím se přiznat, že to trvá dlouho, na klávesnici totiž píšu systémem kdo hledá, najde.
Já ty čudlíky prostě potřebuju. Doma v kuchyni mi dělá potíže naše sklokeramická deska, když chci něco uvařit (a není to často). Plocha je tmavá, lesklá, hladká, kde to mám mačkat? Můj manžel by se bez čudlíků klidně obešel, zvláště ráno ve všední dny, kdy musí zmáčknout čudlík budíku. Považuje to za pracovní úraz.
Spočítali jste někdy, kolik tlačítek za den zmáčknete? Mobil, televize, výtah, světlo, kávovar, pračka, myčka, sušička, vysavač, šlehač, hnětač, ovladač… ovladač čeho všeho!?!
Nás samotných?
Vaše Ivana Rosová
