K doktorovi chodí člověk, který je nemocný, se svými problémy si neví rady a spoléhá na to, že mu doktor pomůže. Doktor má na to školy, nejmodernější techniku a léky na všechny neduhy. Problém nastává, když to nefunguje.
– Ivanko, jez droždí, pij slunečnicový olej, pěkně cvič a dělej něco pořádného. Prášky sebereme, ať nám ty nadledvinky nezleniví.
To mi v roce 1981 řekl pan profesor Tichý, když jsem po první atace odcházela z nemocnice. Měl na mysli přirozený přísun vitaminu B (droždí), nenasycených mastných kyselin (olej), neochabující svaly (rehabilitace) a aby z toho jednomu nehráblo (dělej něco pořádného). Už tenkrát to byl poněkud netradiční přístup, ačkoliv medicínsko-farmaceutický komplex byl u nás teprve v plenkách. Na léčbu RS byl k mání v podstatě jenom prednison, a ten se všem předepisoval jaksi „plošně a napořád“. Všichni víme, že dlouholetí uživatelé prednisonu mají místo kostí cedník.
Dovolte mi malé osobní zamyšlení nad vztahem pacient – lékař – léky. Je to ryze můj pohled, moje zkušenost letitého pacienta s RS. Jsem náruživý čtenář brakové literatury, protože u humorných románů a detektivek, kdy vrah je odhalen a možná po zásluze potrestán, si vyčistím hlavu. Při poslední návštěvě knihovny jsem zahlédla modrou knížečku s veselým obrázkem na obálce a názvem Jan Hnízdil: Mým marodům – Jak vyrobit pacienta. To bude sranda, řekla jsem si a knížku si zapůjčila. Zas taková sranda to nebyla.
Pan MUDr. Jan Hnízdil upřednostňuje tzv. celostní medicínu, kritizuje nešvary současného zdravotnictví, vliv nadnárodních farmaceutických skupin, upozorňuje na limity a nebezpečí, které přináší úzce biologický pohled na pacienta v současné moderní léčbě. Jeho články jsou navzdory hrozivým tématům prokládány humorem, laskavostí, snad i nadějí.
– Problém není v tom, jak se ve zdravotnictví plýtvá. Problém je v samotném základu biologické medicíny, v úzkém zaměření na chorobu, v ignorování celostního, komplexního přístupu k člověku ve zdraví i v nemoci, uvádí p. MUDr. Hnízdil
Jenže doba rodinných lékařů skončila, k dispozici jsou lékaři se specializací na všechny možné i nemožné choroby, nepřeberné množství léků, vysoce vyvinuté přístroje, které odhalí kdeco. Těch nemocných ale kupodivu neubývá. Ani nás ereskářů přes všechen překotný vývoj medicíny neubývá.
Řečeno laicky, za mých mladých let existovali pacienti s RS, na kterých nemoc nebyla vidět nebo byla vidět nebo byla vidět hodně. Dnes je to zrovna tak. Mám známé, které zřejmě aplikace nových léků drží na nohou, jiní se drží na nohou i bez aplikace. Na další nezabírá nic, jiným byla léčba odebrána, protože jim spíše ublížila. Můj manžel mi tento kritický postoj vyčítá, že prý bych mluvila jinak, kdybych byla mezi těmi šťastnějšími. Asi ano. Jenže já tady píšu z hlediska rezistentního pacienta.
Byly doby, kdy bych se ďáblu upsala. Vyzkoušela jsem všechno, co mi klasická i alternativní medicína nabízela, a nic. Moje RS si jde zkrátka svou vlastní cestou. Byli to psychologové, léčitelé, potravinové doplňky, homeopatie, akupunktura, dokonce i hypnóza, ale ani hypnabilní nejsem.
S tou akupunkturou mám přece jenom jednu dobrou zkušenost. Trpívala jsem úpornými migrénami, tak mi kamarádka poradila jednoho lékaře, který se zabýval akupunkturou. Začala jsem k němu docházet (moc se mi líbil). Jednou jsem měla záchvat migrény zrovna v ordinaci. Přepichoval mi jehličky směrem k temeni hlavy, a to byste nevěřili, tu bolest mi „odpíchal“ pryč. Od té doby migrény nemám, bolestmi hlavy trpívám zřídkakdy. Pana doktora jsem se ptala, jak je to možné. Odpověděl, že neví, třeba se moje tělo rozhodlo, že už ho hlava bolet nebude. Je to už více než 20 let.
Nedávno jsem se účastnila lékařské přednášky o bolestech hlavy. Přednášející lékař nám na projektoru ukazoval mozek a kde všude se jaká bolest vyskytuje, jak se jmenuje a kterépak jsou na ni léky. Až mi z toho šel mozek kolem. Dotazů byla přehršel, posluchači se hlavně dotazovali na konkrétní léky. Tak jsem se taky přihlásila a seznámila obecenstvo s vlastní léčbou bolesti hlavy. To se člověk musí nejprve pořádně napít vody. Pak si lehne, zavře oči a hlavu si podloží. Začne zhluboka dýchat nosem jakoby do hlavy a představuje si, že s nádechem si nafoukne mozek a s výdechem pošle nosem bolest (starosti) z hlavy pryč. Pan doktor nadšeně přikyvoval, jenom poznamenal, že do vody je potřeba přidat minerály. Ostatní moc neposlouchali. Jasně, že když je zablokovaná krční páteř, voda tomu nepomůže. Ani nádor z hlavy se nevydýchá. A tady jsme právě u toho. My tu špičkovou medicínu mnohdy potřebujeme. Jde o to kdy.
Poslední dobou mám bolesti levého ramene. Že by se hlásila artróza? Chodím pravidelně na rehabilitaci, bez toho nemohu být, to je moje jistota. Fyzioterapeutce jsem si postěžovala. Kdepak, rameno je přetížené, svaly ztuhlé. Masírovala, až se mi dělaly mžitky před očima. Zkusím se na to podívat z hlediska celostní medicíny. Moc jsem si toho naložila na ramena? Možná, ale je to moje volba. Ony taky ty ruce přebírají funkci nohou, když je člověk na vozíku. Proč mě bolí zrovna levé rameno? Mám výrazně oslabenou pravou polovinu těla, nakláním se doleva. Vzpírám se levou rukou, abych nepřepadla. Proč mám oslabenou pravou stranu? Protože mám RS. Proč mám RS? Nevím, prostě se to přihodilo. Takže mi zase zbyla jenom ta rehabilitace.
Musím přiznat, že s lékaři jsem měla a mám ty nejlepší zkušenosti, počínaje již zmiňovaným panem profesorem Tichým. Za ta léta jsem hledala jinde, opsala jsem obrovský kruh a dnes mu dávám za pravdu. Moje současná paní doktorka z RS centra mi sice pomoci nemůže, ale pokaždé se rády vidíme, probereme všechno možné, ordinační lhůta nám na to nestačí. Jen tak mě klepne kladívkem, žádné recepty taky nepotřebuju. Tak jsme se domluvily, že si spolu zajdeme na kafe.
Svou praktickou lékařku mám také ráda. Jsem její pacientkou už 25 let. Konzultuji s ní své občasné bláznivé nápady. Naposledy jsem jí ukazovala svůj poslední objev, výtažky ze zeleného ječmene. Podle příbalového letáku bych po tom měla létat. Nelétám, ale dělá mi to dobře na peristaltiku. Paní doktorka účastně pokývala hlavou a pravila, že kdybych si každé ráno dala ovocný kefír, udělám lépe. A přišlo by mě to levněji. To asi ano, jenom nevím, zda by po ránu ten kefír zůstal v mém žaludku. Já jsem totiž ten typ, který po probuzení potřebuje kýbl kafe, aby začal fungovat. Uznávám, taky špatně. Navíc dostávám hlad až někdy v 11 hodin dopoledne. S tou správnou stravou mám vůbec problémy. Mně by vyhovovaly amarouny. Pamětníci si jistě vybaví dětský seriál Návštěvníci z osmdesátých let. Mimozemšťané si přivezli rozpouštěcí tablety amarouny, které obsahovaly všechny potřebné živiny. Je pravda, že jim to moc nechutnalo a objevili pozemské knedlo-zelo-vepřo. Mimochodem, podle nejnovějších dietetických poznatků to není špatné, jelikož tento pokrm obsahuje jak sacharidy, tak vitaminy i proteiny.
Mým současným hitem je kokosový bio olej za studena lisovaný. I když prodrat tu bílou hmotu jícnem každé ráno nalačno dolů je taky problém. Ona se někdy dere zpět. Prý se na tom dá smažit, ba tím i mazat obličej.
Na ten obličej mi Ježíšek přinesl nóbl pleťový denní i noční krém od renomované kosmetické firmy. Na cenu se neptejte. Zaručeně zpevní kontury obličeje a odstraní vrásky. Mažu, co to dá, už mi zmizely papilární linie na prstech, ale mé lety těžce vydobyté vrásky jsou stále na svém místě. Už se těším, až to patladlo vypotřebuji a budu se moci vrátit ke své oblíbené induloně.
Na rekondicích v jídelně kolikrát s údivem sleduji ta platíčka léků svých spolustolovníků. To množství mají pěkně rozdělené do přihrádek na každý den. Jak ta každá pilulka ví, kam má doputovat? A nesrazí se spolu někde? Možná je to jako s navigací v autě. Jak ta paní ví, kudy máme jet? Prý nějaké satelity. Tuhle jsme s kamarádem jeli do určeného místa podle navigace, a kdybychom nepoužili zdravý rozum, jsme na cestě dodnes. Není to tak i s těmi pilulkami? Ano, já vím, léky jsou mnohdy nezbytné. Kdyby můj milovaný tchán neměl k dispozici léky na svoje nemocné srdíčko, už tu s námi není.
Na tomto místě si dovolím znovu citovat pana MUDr. Jana Hnízdila:
– Zdraví člověka závisí hlavně na tom, jak se chová k sobě i blízkým, jestli žije v harmonické rodině a společnosti. Když se tak rozhlédnu po současném světě, měla by mít většina lidstva podle této teorie roztroušenou sklerózu. Možná hloupá zkratka, kterou nechci uvést na závěr.
Snad něco pozitivnějšího:
U nás na sídlišti je malý krámek, dostupný na mém elektrickém vozíku. Před Vánoci jsem dokupovala nějaké potraviny, bylo toho víc, plná taška na klíně. Doma hledám, peněženka nikde. Bez přehnané naděje jsem se vrátila zpět do krámku, zda tam peněženka někde neuvízla. A světe div se, uvízla. Jakási dobrá duše ji našla, prodavačka uschovala a mně vrátila. I s tou pajckou, co tam byla.
O týden později jsem v krámku na témže místě našla na zemi cizí peněženku. Vrátila jsem ji k pokladně. Měla jsem z toho snad větší radost, než když mi byla vrácena ta moje.
Víte, ono nic není zadarmo. Nebo ano?
Vaše Ivana Rosová
