Hodiny a hodiny drkotala městem. Nevěděla, kam míří po hrbolatém dláždění úzkých rozpálených uliček. Byly tak úzké, přesto i tam pronikaly dotěrné sluneční paprsky , tak vysoko slunce stálo. Hledala nízké přejezdy z chodníku na chodník, mnohokrát se musela vracet. Cítila se nepatřičně v tom mumraji lidských těl. Lidé jí s jakýmsi podivným úsměvem provinilosti uhýbali, mnohdy nabízeli pomoc, tak nevyužitelnou. V jejím neforemném těle bylo prázdno. Zdálo se, že město je plné lidí, jejichž těla byla lehká jako vánek, nespoutaná bolestí. Uvolněným krokem sledovali cestu ke svému cíli. Viděla mladé ženy a muže, kteří se na sebe smáli. Mluvili nahlas v mnoha jazycích. Kamenné zdi budov odrážely jejich smích. Žhavé slunce se rozpůlilo. Přiblížilo se k horizontu a jako veliký půlkruh odpočívalo na hradbách města. Teď už bylo docela jiné, teplé a plné stínů. I ona se cítila jako vyměněná, odhodlaná a plná plánů.
Usadila se v jedné předzahrádce. Měla žízeň, spalující žízeň. Objednala si perlivou vodu. Ne jemně perlivou, jak jí nabízel číšník. Ale hodně perlivou. Bublinky v číši se odrážely od kousků citrusů plujících na hladině a vytvářely malinké gejzíry. Hltavě pila, vykusovala dužinu z citronů i pomeranče. Jednotlivá sousta jí vázla mezi zuby. Objednala si další a zároveň si utírala ubrouskem zpocené čelo.
Pozorovala mladou ženu, která seděla s malým dítětem u stolu opodál. Její tělo bylo hezky rovnoměrně opálené, zahalené jen do krátké sukně a blůzky bez rukávů. Kolem hrdla se jí třpytil náhrdelník ze stříbra, skla a kůže. Rameno zdobila jemná kérka s motivem růže. Na nohou měla moderní střevíčky na vysokém podpatku, utkané z jemných pásků. Nohy zdobila dokonalá pedikúra s jasně červeným lakem na prstech. Černé, možná obarvené dlouhé vlasy byly na šíji svázané do umného uzlu. Se způsobným malým synkem tvořili dokonalou harmonii. Najednou se na ni podívala a plaše se usmála. Ona úsměv opětovala, dopila, zaplatila a spěšně odjela. Stáhla si své dlouhé barevné šaty přes oteklé kotníky. Barevné šaty do červena. Stálo jí to trochu úsilí si na cestu tyto šaty obléct. Příliš jí slušely a s tím neuměla naložit. Chtěla být totiž nenápadná, neviditelná. Možná i její dlouhé, stříbrem prokvetlé vlasy, tvořily podobný uzel, jako měla ta žena na předzahrádce. Projížděla ulicemi, hroužícími se do stínu. Zastavil ji vysoký obrubník u chodníku. 
„Prosím, mohu vám pomoci?“ Mladý muž jí stál v cestě. Ne ne, já nechci, já sama!! Rychle se vracela, v uších jí hučelo. Jak to je, proč to je, kde to jsem?
Dalo se do deště, uvízla na autobusové zastávce. Ten autobus už jel? Ne, přívětivý, šedovlasý řidič se na ni usmál a vyklopil plošinu. „Kam to bude, krásná paní?“ DOMŮ!!!
Doma bylo ticho, dusno a klid. Rozevřela dokořán všechna okna, protože venku se konečně trochu ochladilo. Zadívala se na kvetoucí orchidej na kuchyňském parapetu. Kvetla a kvetla už měsíce. Její okvětní lístky byly hladké, hedvábné, bílé s růžovým nádechem. Orchidej nepotřebovala vodu, jen pár kapek. Sama si vytvářela vzdušné kořeny, žila si svým nezávislým životem. Květina dříve žila u její přítelkyně. Pak přítelkyně odešla a zanechala za sebou vzpomínky a orchidej.
Svlékla si své červené šaty, vlasy uvolnila ze spony. Natočila si vodu z kohoutku, protože žízeň ještě tak docela neustoupila. Lehla si na zem, podložila si hlavu a kolena. Zavřela oči a nechala čistou vodu proudit v celém svém těle. Smývat prach ze všech dlouhých cest.
Ivana Rosová
