Musím se přiznat, že nejsem ani soutěživý, ani hravý typ. Jsem konzervativní, ke všemu novému mám nedůvěru. Nejraději sedím v křesle, piju kafíčko se smetanou a čtu si detektivky. Sice se mi to podaří málokdy, ale o to víc si to užívám. Proto mě zpráva o 1. roskiádě nijak nezaujala. Jó, ať tam jedou ti akčnější, já se nacvičím ažaž v našem MS Centru a na rekondicích. Jenže právě všichni ti akčnější jeli zrovna v tom termínu na rekondici, a tak jsem se přece jenom do naší malé sportovní výpravy začlenila. No co, jsem zvyklá cvičit, v rukách ještě nějakou tu sílu mám. Tajně jsem si brousila zuby na vrh koulí. Pražská výprava byla vybavena krásným dresem, na tričkách se nám skvěl náš maskot Pták Roskuták, vyvedený v barvách.
První, co mě udivilo po příjezdu na místo, byl dav na recepci. Druhé, co mě udivilo, byla rozhlehlost a špičkové vybavení Sportovního centra Nymburk, místa konání. Mezitím dav vzrůstal. Soutěžících ze všech regionálních Rosek bylo přes 70, plus rozhodčí, pomocní rozhodčí, rodinní příslušníci, přátelé, pomocníci. Velká výhoda pro mě byla, že všichni jsme měli na hrudi připevněné visačky s křestními jmény, takže jsem nemusela lovit v paměti, ač jsem přítomné podle vidění povětšinou znala. No to bude tedy chaos, jak tohle chtějí dát organizátoři dohromady?! Ukázalo se, že opak byl během celého klání pravdou. Všechno šlapalo jako na drátkách, pokud organizace někde vázla, nevšimla jsem si.
Po večeři (mimochodem už dlouho jsem si tak nepochutnala jako za ty tři dny) jsme se všichni sešli ve velkém sále, kde jsme se dozvěděli co a jak. Dostavil se i pan vicepremiér Bělobrádek, aby nás podpořil. No jo, musíme o sobě dát vědět, jinak to nejde.
Kultura nechyběla, představení Divadla Jiří Dámská šatna se nám moc líbilo. Byla to docela legrace, dámy nevypadly z rolí ani když na chvíli vypadla elektřina a byla tma jako v ranci. Mají to ti herci ale tvrdý chlebíček, pokud zrovna nejsou hvězdami. Sami si stěhovali kostýmy a rekvizity, a že to byly bedny těžké!
Sobota byla hlavním soutěžním dnem, který začal ráno rozcvičkou. Ono se řekne rozcvička, ale kdo ji povede? No přece já, ač se tomu na rekondicích vyhýbám, jak můžu. V noci jsem se utěšovala, že nikdo nepřijde, rozcvička je brzo, ranní mrazíky se hlásí. Všem jsem předchozí večer oznámila (půjčili mi na to mikrofon), že cvičit se bude venku, i kdyby trakaře padaly. Mýlila jsem se. Dostavili se včas a všichni. Trakaře nepadaly. Co já teď tomu davu budu předvádět? Tedy zvýšila jsem svůj tenký hlásek o několik desítek decibelů a pustila se do toho. Najednou se mi rojil v hlavě jeden cvik za druhým a šlo to. Všichni se rozehřáli, já nejvíc.
Po snídani nastalo slavnostní zahájení. Každá Roska si zvolila vlajkonoše, vyfasovala transparent a napochodovali jsme do tělocvičny. Přišel nás podpořit i starosta města Nymburk. Během soutěží taky párkrát vrhnul (koulí). Proběhl slavnostní slib rozhodčích i soutěžících, všichni jsme slíbili na svou duši, na psí uši, čest a spravedlnost. Rozdělili jsme se po venkovních i vnitřních kolbištích a začalo to
.
Já se vydala ven za svou vysněnou koulí. Chvíli jsem přihlížela, abych zjistila, jak se to dělá. Přišla jsem na řadu. Po uchopení koule jsem se zvrátila nazad. Přišlo mi, že rozhodně váží víc než tři kila. Vrhla jsem třikrát. Při třetím vrhu pan sudí jen taktak uskočil. Mimo výseč. No nic, dva metry taky dobrý. Přemístila jsem se k pétanque, tam bude bezpečněji. Tato disciplína probíhala v rozřazovací fázi ve dvojicích. Byla jsem velmi dobrá, ale sokyně byla lepší. V soutěžích v tělocvičně budu mít větší štěstí! Tam se to jen hemžilo. Šipky, hod do odpadkového koše, kop na branku, střelba hokejkou, boccia. Všichni házeli nebo jinak dopravovali míče a míčky někam nebo do něčeho. Fascinovalo mě, že všichni dělají všechno bez ohledu na stav své pohyblivosti. Začala jsem šipkami. Po mém prvním zkušebním pokusu rozhodčí obezřele ustoupil co nejdále od dráhy letu. Netrefila jsem nic, jen jednou mi ruka omylem škubla a já zasáhla terč. Hody míčky do odpadkového koše taky bída s nouzí. Ze třiceti možností se na dně ocitly jenom tři. Tak dál. Střelba hokejkou na branku taková ostuda nebyla, ale na postup to nestačilo. Největší naděje mi svitla při kopu na bránu. Nejprve jsem to zkusila nohou, ale míč se tam ani nedokutálel.
– Víš co, sundej si tu bačkoru, dej si ji na ruku a zkus to, slitoval se sudí.
A šlo to! Trefovala jsem se ručním kopem doprostřed brány, pěkně jeden za druhým.
– No vidíš, ještě jeden a jsi ve finále!
V tu ránu jsem ten poslední ruční kop nedala a vypadla jsem.
V boccie, což je hra podobná pétanque v interiéru, jsem zase soutěžila s lepší soupeřkou, tak jsem zase nepostoupila. Stolnímu tenisu jsem se vyhnula, protože mi špatně zatáčejí kolečka.
Tak aspoň střelba basketbalovým míčem na koš. V mládí jsem košíkovou hrála závodně, byla jsem pivot, to dám! Ustupte! zavelela jsem přihlížejícím. Klidně mohli zůstat na svých místech, protože jsem tam ani nedohodila, natož abych se strefila do koše. Tak to by bylo stran mé účasti v bojích. Za celé dopoledne mě ani tak nebolely ruce, jako spíš břicho. Od smíchu.
Odpoledne nastaly velké závody v plavání – na 25 a 50 metrů volným stylem. K bazénu se nahrnuli všichni a fandili z plna hrdla. Vždycky nejvíc tomu poslednímu, který už polykal andělíčky. Moc jsem litovala,že jsem do toho nešla. Příště to napravím, ale musí se nejprve optat naší zdravotnice (měli jsme tam i vlastní zdravotnici!), zda ovládá umělé dýchání. Já totiž moc plavat neumím.
Večer nastalo velké vyhlašování vítězů. Kdo na bednu nevylezl, toho tam vytáhli. Nebo tam hodil alespoň berle, chodítko…, vítězové se navzájem doslova podrželi. Ovace nebraly konce. Ještě nám přišly zazpívat dívenky z místní umělecké školy... Zvolily takové ty dojemné písně z filmů Titanic a Shrek. Když spustily Hallelújááá, všichni jsme se přidali a rozsvítili malá barevná světýlka (dar od sponzorů). Světla v sále zhasla, jenom ty barevné světlušky se komíhaly. Bylo to spontánní, emotivní, holky i mnozí z nás zamáčkli slzu.
Tak byla 1. roskiáda slavnostně ukončena. Pak už se jen povídalo, zpívalo při kytaře, vymýšlely další akce. Opatrně jsem se vyptávala přítomných, zda někdo ráno přijde na rozcvičku.
– Ale, tovižejóóóóó.
A ono opravdu, ráno všichni přišli a tvářili se radostně.
Během dopoledne jsme se všichni postupně loučili, objímali,odjížděli, uvidíme se napřesrok a bude nás víc!
Co říci na závěr?
Povedlo se to. Povedlo se to na první dobrou.
Netrefila jsem nic, naštěstí ani rozhodčí, ani spoluhráče.
Nepatřím k těm, kteří by psychiku nějak zvlášť přeceňovali.
Ale ono něco na takové té vnitřní radosti bude.
Jak jsem na to přišla? Jednoduše. Následující den jsem na své obvyklé rehabilitaci v doprovodu svého fyzioterapeuta a za pomoci berlí ušla po svých 50 metrů.
To je moje soukromé vítězství v 1. roskiádě.
Ivana Rosová
