Je to už téměř 35 let, co jsem poprvé stanula před kamerou. Kamarád dokumentarista tenkrát natáčel film o józe. Ne, že bych byla nějaká jogínka, ale protahování a dýchání mi v počátcích nemoci pomáhalo, i dnes prvky jógy do svého cvičebníčku zařazuji. Byla jsem pružné děvče k nakousnutí, krkolomné ásany (jogínské polohy) jsem před kamerou hravě vystřihla. Šlo o povídání o józe, která může pomoci i tělesně postiženým. Vzpomínám si na úvodní záběry, kdy pomalu zvedám hlavu a blonďaté lokny mi splývají podél obličeje. No Bardotka hadr, co vám mám povídat.
V následujících letech jsem se často stávala obětí svých přátel filmařů. Snažila jsem se propagovat význam rehabilitace vedle více či méně úspěšné klasické léčby RS. Tvrdím, že léčbu RS máme v hlavě. Léky mohou pomoci, ale ten batoh si na zádech neseme každý sám. Zádové svaly, břišní svaly, posílit, dýchat, protáhnout, uvolnit, to je moje parketa. Tohle téma je atraktivní pro každého dokumentaristu, ne pro farmaceutické společnosti. Jak se lidé sami snaží a tak. Jeden takový filmový štáb jednou zavítal i na naše cvičení Rosky. Po tělocvičně rozmístili světlomety, kabely, mikrofony, kamery. Cvičili jsme, cvičili, kamery bzučely. Po akci se připotácel poněkud ovíněný pan produkční a začal nám rozdávat padesátikoruny. To byl nemalý peníz, podotýkám, že se psal rok 1987. Něco peněz mu zbylo, tak nám je hodil na žíněnku, ať se napijeme na jeho zdraví. Na jeho zdraví jsme se odebrali do nejbližší cukrárny a dali si zmrzlinové poháry se šlehačkou. Tenkrát se zdravá výživa moc neřešila. Ani nevím, zda ten záznam proběhl v nějakých médiích, ale zmrzlina byla výborná.
Má sestra, také novinářka, zabývající se módou, si vymyslela projekt, jak jsou na tom s módou tělesně či jinak postižení. Kývla jsem, ač jsem na tom s módou dost blbě, můj běžný outfit se skládá z trička a tepláků. Před natáčením jsem se včas dostavila do maskérny, k rukám profesionální odbornice. Make-up, stíny, řasenka, pudr, načesat. Tenhle svetřík, jiný svetřík, vybělit zuby, fotky ze všech úhlů, větrák provlává vlasy, strnulý úsměv. Velmi únavné, modelku bych tedy dělat nemohla. Musím se přiznat, že kdybych si někde sedla na pařez bez zásahu odborníků, vypadala bych zřejmě stejně. Prostě není mi pomoci, kamera mě nemá ráda. Snad ten časopis pro ženy, kde ta celá sranda byla uveřejněná, proběhl bez povšimnutí veřejnosti nebo alespoň mých známých.
Má kariéra filmové hvězdy pokračovala. Účinkovala jsem v celovečerním dokumentárním filmu, který pojednával o léčebných účincích konopí na zdraví tělesně postižených. Nepopírám, léčebné účinky tu jistě jsou, zvláště v potlačení spastických křečí, které pacienty s RS často provázejí. Což o to, když si dám jointa, křeče povolí. Jenže bych skočila takzvaně do zdi. Na rozdíl od normálních lidí, kteří jsou po požití látky THC vysmátí, mě přepadne smutek. Režisér onoho filmu byl objektivní, dal mi prostor k vyjádření.
V dalších letech jsem občas vystoupila v rozhlase či poskytla rozhovor do nějakého časopisu.
Teď mi však dovolte, abych vám popsala završení mé filmové kariéry. Jistě jste zaznamenali v minulém čísle velkou akci Maraton s RS. U této příležitosti jsem byla oslovena jednou komerční televizí, abych předvedla, že i na vozíku můžeme být stále aktivní. No co bych neudělala pro propagaci rehabilitace a aktivního života! Po domluvě se mi do bytu přihrnul filmový štáb sestávající z režiséra, kameramana a zvukaře. Mluvit sice umím, bylo to vždycky na první dobrou, ale ty záběry! Před akcí jsem se pečlivě nalíčila, načesala, oblékla, jenže jsem zapomněla na mírně řečeno poněkud zanedbané ponožky, které byly bohužel zabrány v detailu hned v úvodu. Kdyby ponožky! Kameraman mě požádal, abych si sundala své multifokální brýle, že prý mu házejí odlesky. Aby to bylo autentické, bral můj obličej zblízka. Bez brýlí s širokými černými obroučkami, za nimiž se leccos schová, vynikly do nejmenších detailů všechny mé vrásky, bradavice, beďary a masivní pytle pod očima. Nic nepomohly mé ladné sesuvy z vozíku na karimatku a zpět, vypracované svaly na rukou při cvičení, úsporné pohyby v kuchyni. Stále jsem doufala v lepší, ale marně. Přesto jsem neodolala a celou tu taškařici jsem pustila své rodině ze záznamu na TV.
Po prvních záběrech vydechla má dcera: „ Ách, jéééžišmarjá!“
Po skončení produkce:
Dcera (konejšivě): „ Ale maminko, ty normálně vypadáš normálně.“
Potencionální zeť: „ ………. “
Tchyně, půvabná osmdesátiletá dáma, lékařka: „No jo holka, už nám není dvacet. Ale jsme na tebe hrdí!“
Tchán, moudrý osmdesátiletý pán, lékař: „ ………. “
Dcera (ještě konejšivěji): „A maminko, nechtěla bys, já bych ti koupila k narozeninám voucher do kosmeťáku?“
Manžel: „Prosím tě, proč tam lezeš?!!“
Potencionální zeť, stejně tak tchán: „ ………. “
Mou jedinou nadějí je, že mí přátelé a známí jsou vesměs inteligentní lidé a bulvární kanál nesledují. Přesto jsem zaznamenala opatrné ohlasy typu, no, docela sympatická paní…
Můj kamarád fyzioterapeut mi poradil, abych se zbavila vaků pod očima opakovaným přimhuřováním očí. Výsledkem je, že mám ty pytle svalnaté.
Tak jsem se rozhodla, že se zachovám po vzoru legendární Brigitte Bardotové, která opustila stříbrné plátno v době svého největšího rozkvětu. Tedy a DOST!
Vaše Ivana Rosová
