Už delší dobu mě často napadá, že na tomhle světě něco nehraje. Nejen tu delší dobu, ale tak nějak, co se lidská tlupa tlupou stala. Všechny ty boje, války, nenávist, neštěstí, bolest a vůbec všechny tyhle zbytečnosti. Kde se stala chyba? Když mě něco obzvlášť rozčílí, volám – roztroušenou sklerózu na vás, ony by vás ty blbosti přešly! Tak jednoduché to asi není. Vlastně i já tímto možná přispívám svou troškou do mlýna
k všeobecné netoleranci. Ale někdy to pečivem proti šutru prostě nevydýchám
Stála nebo spíš seděla jsem u té kolébky, co v ní naše Roska ještě kdysi ležela.
S hrůzou si uvědomuji, že už je to jedna generace, možná víc, jak se to vezme.
A já jsem při tom ještě taková pěkná mladá holka! My ženský s ereskou stárneme vůbec pomaleji. No jen se na sebe holky podívejte! Na ty vyhlazené tvářičky od kortikoidů, na ty jemné ručky, protože se moc nenadřeme (prostě nemůžeme).
Nechci se tady rozepisovat o té hrůze, když se mi v 17 zhroutil svět. Chci si vzpomenout na všechny ty lidi, co jsem tenkrát potkala a na další, které potkávám teď
a jsou pro mě tolik důležití, ačkoli je nevídám každý den.
Tenkrát, v dávnověku, jsem se strašlivě bála. Ne, že bych se teď už nebála, ale umím
s tím strachem nakládat. Bála jsem se lidí, jak mě přijmou, co mi řeknou, jak se mezi ně zařadím.
Možná jsem se bála víc lidí než nemoci samé. A v tomhle stavu jsem se rozhodla, že se stanu cvičitelkou. K tomuto rozhodnutí mě přivedla Máša Svobodová, moje světýlko, můj guru. Všechno, co umím, jsem se naučila od ní a snažím se to předávat dál. Je se mnou na každé rekondici, na každém cvičení, na každé rozcvičce. A vůbec nevadí, že jsem ji už léta neviděla.
V počátcích, když jsem jako cvičitelka seděla celá rozklepaná před skupinou lidí starších o generaci a více, můj důležitý opěrný bod byla Vendulka. Pomáhala mi najít sebevědomí, nebát se komunikovat s lidmi (ona Vendulka je huba plechová!). Dlouhá léta jsme jezdily na rekondice jako cvičitelky v tandemu. Co my jsme toho prožily! Ona se se mnou nepárala, například mě v pokročilém těhotenství vyhodila z tělocvičny se slovy: „Koukej vocaď vypadnout, nebo nám tu porodíš a nejmíň celý šestinedělí tě tady nechci vidět!“ Když mi pak Aničku někdy hlídala, Anička jí říkávala teta Bosorka. Přestože se poslední léta vzhledem k mému hektickému způsobu života vídáme málo, víme o sobě.
Když mi zbude chvilka, jdu si odpočinout k Luďce, stačí mi s ní jenom chvilku posedět v kuchyni a už cítím, jak mi ty nohy přicházejí k sobě. Sedíme při kafíčku, klábosíme, vzpomínáme. Taky se už známe sto let a jednu zimu. Vůbec je to takové sluníčko, ke kterému se slétají všechny bolavé duše, dveře má vždycky dokořán. Nějaký vozík nikdo nevnímá, není důležitý. Jak ona dokáže vítězit svou vůlí nad svým tělem, dokáže málokdo. Napadají mě další a další lidé. Dana se svou nezdolnou houževnatostí. Jemná, laskavá Janinka, ale pozor nedá se, Alice, Zuzka, a tak bych mohla pokračovat. Třeba Hanka a Petr u nás v domě, taky sluníčka. Co všechno jsme zažili, kde jsme všude byli.
Proč jsem se dneska vlastně pustila do všech těch vzpomínek?
Čas jde kupředu (nějak stále rychleji), věda jde kupředu, kam jde lidstvo, si netroufám odhadnout.
Bude to znít jako klišé, ale je to tak, že ono opravdu tolik nezáleží na tom, kolik má člověk berlí, holí, chodítek, vozíků. Záleží na tom, jak ve Vás zazní. A že nám je někdy taky ouvej? Ano, ale nikdy ne všem najednou, tak se ty stesky rozprostřou.
Když jeden onemocní RS, nastává tuhý boj, který vlastně neustále probíhá. Nemám nikomu za zlé, když mu společnost stejně diagnostikovaných lidí nedělá dobře, protože nad sebou vidí onen Damoklův meč.
Jenom jsem si tak vzpomněla, jak když mi bylo 17, tak mě obrazně řečeno na nohy postavili lidé, kteří na vlastních stáli velmi vratce. to myslím platí i v dnešní době.
Ivana Rosová 12 06
