Od ukončení mého minulého zaměstnání jsem to doma moc dlouho nevydržela.
Přestože jsem se zařekla, že do pracovního procesu už nevstoupím a budu si doma
v klidu užívat invalidního důchodu, práce si mě znovu našla. Jen tak ze setrvačnosti
a bez velkého zájmu jsem odpověděla na inzerát a už jsem jenom koukala. Dostala jsem se do kolotoče testů, pohovorů, zkrátka konkurzu. Nijak zvlášť mi na té práci nezáleželo, brala jsem to spíš jako hru. A snad právě proto jsem tím sítem prošla
a spolu s několika dalšími kolegy jsem nastoupila jako poradce pro zprostředkování zaměstnání na telefonní infolince.
O této zajímavé, mnohdy humorné práci se rozepíšu v některých příštích Vanilkových dnech, tentokrát je to jen takový úvod k danému tématu, a tím je horko.
Jako většina roskařů horko prostě nesnáším. Je to každé léto stejné, rok od roku mám silnější pocit, že mě sluneční paprsky nemají rády, zabodávají se do mě v podobě brček a sají ze mě zbytky mojí energie.
Sice jsem získala zajímavou práci, ale bohužel na počátku léta, a když v červenci padaly teplotní rekordy, ještě jsem neměla nárok na dovolenou. Za normálních okolností bych se uvelebila na chalupě ve sklepních prostorách a zatím jsem dlela
v rozpálené Praze.
Jakmile jsem se ocitla na slunci, čúrky potu se rychle s vývojem teplot směrem vzhůru měnily v čúrky potu směrem dolů. Chůze, co berle berli mine, nohy se sunuly někde daleko za mnou. Jeden, dva, tři, na čtyři zastavit, jeden, dva, tři, na čtyři zastavit… Nikde stín, lavička, ramena už taky tuhnou a zastávka autobusu se spíš vzdaluje, než přibližuje. V hlavě jediná myšlenka, že jestli upadnu, nikdy v životě už se nezvednu.
Všechno zlé je k něčemu dobré, říkávala moje babička Růženka. Můj nízkokapacitní močový měchýř se tolik nemusel namáhat, protože většina tekutin odtekla potními otvory.
Mám smůlu, protože náš dům, ač bezbariérový, stojí daleko od autobusové zastávky, která je navíc na kopci. Bezbariérový autobus sice stojí přímo u domu, ale jeho intervaly se neshodují s mými směnami. A tak jsem si pomáhala, jak to šlo. Ledová lázeň nebo aspoň dvacetiminutové poležení na dlaždičkách v koupelně před odchodem. A v rámci autosugesce vzpomínky na tu letošní nádhernou nekonečnou zimu. To když jsem měla odpolední a musela jsem odcházet z domu v poledne.
Když jsem měla ranní, tak byla zase potíž s odchodem z práce v parném odpoledni. Ale to už se docela dalo, protože máme v práci klimatizaci a nebyla jsem tolik rozehřátá.
A právě kvůli klimatizaci mi bylo nakonec v těch vedrech nejlépe na pracovišti.
Mezitím jsem se stále utěšovala nadějí, že listopad s tou svou olovnatou nízkou oblohou a sychravým počasím musí jednou přijít.
Listopad je totiž můj nejoblíbenější měsíc. Sychravo, lezavo, černé mokré holé větve stromů, nejlépe když na nich sedí krákorající vrány. Vlhká studená zem, na které se válí tlející listí a na okrajích špinavých louží se po ránu objevují ledové škraloupy. Šedivé mraky jsou nízko, neustále z nich padá studený drobný déšť. V tu ránu se do mě vlévá životní síla a lehce o svých berličkách doběhnu všechny ty zakaboněné, ploužící se postavy ponořené ve svých depresích.
Po slunci ani památka
Touhle představou jsem se kochala, když jsem se rozteklým asfaltem brodila
o polednách k autobusu. Kolem mě spěchali lidé, všechny holky opálené
v minisukničkách na vysokých podpatcích a já … ALE KUŠ!
Ten letošní horký červenec ověnčený teplotními rekordy jsem nakonec přežila ve zdraví tělesném i duševním.
Je srpen, už mám konečně nárok na dovolenou a jsem na chalupě. Sedím ve světnici
a píšu Vanilkové dny. Venku je asi 12 stupňů, prší, všude je vlhko, lezavo, po slunci ani památka. Je mi skvěle.
Ivana Rosová 09 06
