Rakouský psycholog V. E. Frankel rozděloval utrpení na reálná a zbytečná, která si přivodíte sami. Například ereska a kocovina.
Ale tak jednoduché to určitě není. Pokud jste zdraví, krásní, bohatí, máte skvělou práci, 0báječné manželství a úžasné děti, jste statistická anomálie.

Jestli máte alespoň dva body z výše uvedeného seznamu, můžete si gratulovat. Záleží pak na vás, zda si budete užívat toho, co máte, nebo život pro vás bude pouť slzavým údolím. Jasně, kdo zjistí, že dostal eresku, nebude se chechtat od rána do večera. Prostě záleží na tom, jak svá trápení hodnotíte, jak je prožíváte a co s nimi děláte. Někde jsem četla, že trápení má svůj biologický základ. Mění se produkce některých látek v nervovém systému, například noradrenalinu nebo serotoninu. Pacient s ereskou je vlivem různých léků k výkyvům nálad ještě náchylnější. A to je příčinou rozdílného prožívání. Jsou lidé, které špatné zprávy rozhodí více než ostatní. Je to dispozice, se kterou se musíte naučit žít. První krok je získat odstup.
Nebezpečné je, když svůj smutek, případně zoufalství, pěstujete. To je konec, mám eresku, skončím na vozíku. Již několikrát jsem uvedla, že na slova „skončit na vozíku“ jsem alergická! Já, když někde uvíznu a potřebuji nebo chci ještě někam dojít, ještě něco zařídit či vidět, silně lituji toho, že vozík s sebou zrovna nemám. Proto tvrdím, že na vozíku se začíná, ne končí!
Také není dobré své problémy zcela popírat. Říkat: Vůbec mi nevadí, že mám eresku. Vadí! Mě to dokonce s… i po 30 letech! A protože mě moje pohybové potíže nesmírně zdržují, pořídila jsem si onen vozík, abych stihla všechno, co potřebuji a chci a tolik se při tom neunavila. 
Třeba takovou vesnickou zábavu. To jsme se pár lidí na rekondici domluvili, popadli vozíky a berle a na takovou zábavu vyrazili. Rachot, křepčící postavy, prostě naprostej vodvaz. I my jsme křepčili uprostřed zmítajících se těl. Vůči mně byla většina přítomných o generaci a více mladší. Naše vozíky nikdo neřešil, když jsme potřebovali, tak nás tanečníci z tanečního pódia snesli dolů nebo vynesli nahoru. Dokonce jsem dostala od frontmana kapely polibek.
Mě vůbec vždycky hrozně „nakopne“, když někdo od nás něco dokáže. Třeba si udělá řidičák, studuje VŠ nebo prostě a jednoduše po týdnu cvičení na rekondici zvedne tu nohu o kousek výš. 
Soudě podle sebe vím, co vás šve. Je to nesoulad těla a ducha. Míváte pocit, že jste zůstali zajatí ve svém neposlušném těle a nikdo to nebere na vědomí, všichni s vámi jednají podle toho těla. Snad se to někdy stává, ale většinou to nebývá ze zlého úmyslu.
Jako například já: zrovna mi to dobře chodí, hezky se vyšňořím, namaluju a učešu
a vyrazím do města. Jak si tak podle mého ladně pluji ulicemi, někdo mě zastaví se slovy – nepotřebujete pomoct? To bych ho (ji) tou holí flákla. Místo toho, když je to chlápek a k světu, s úsměvem odpovídám: „Ne, ale nešel byste se mnou na kafe?“ Slabší povahy jdou.
Na závěr bych ocitovala jednoho člověka s RS žijícího v zahraničí:
Veškeré nejnovější informace jak o nemoci, tak o vědeckých výzkumech a pokusech
z celého světa si mohu sehnat. Ono to po čase stejně přestane člověka bavit, když už pak ví, o co vlastně frčí. Až na něco přijdou, tak mi to stejně dá někdo z roskařů vědět. Já nepatřím mezi lidi, kteří se nemocí každodenně zabývají – to bych tady už asi ani nebyl. Jsem raději, když mohu na RS zapomenout a připadat si pokud možno normálně.
Vaše Ivana Rosová12 08