Jsem duší konzervativec, a tak jezdím na rekondice převážně do Skokov. Okolnosti mě ale přece jenom dovedly do Mačkova. A nelitovala jsem.
Sama cesta na místo odjezdu by se dala nazvat „Pouť za výtahy“. Jedná se o systém bezbariérových výtahů na stanici metra Sokolovská. Pokud se našinec udrží na eskalátoru, trvá přestup z trasy B na C a naopak asi 5 minut. Prostě vyjedete nahoru
a pak zase dolů. Chtěly jsme si se souputnicí Hankou zjednodušit cestu a vydaly se hledat výtah pro vozíčkáře. Byla to cesta spletitá, plná překvapení. Každé patro mělo jinou výtahovou šachtu a vyjely jsme většinou tam, kde jsme to vůbec nečekaly. Delší část vedla po povrchu (naštěstí nepršelo ani nesněžilo) a jako na zavolanou stál v cestě McDonalds s WC, jinak bych se z toho už asi po… Celý přestup trval asi tak 20 minut.
To byl dobrý úvod, závěr byl ještě lepší, ale k tomu se dostanu.
Mačkov mě okouzlil. Všude se motali koně, hříbata, kočky, psi, děti, ovce. Ty děti mají svůj svět, malují a tkají nádherné obrazy, vyrábějí keramiku, zpívají. Já jsem si přivezla 5 keramických srdíček, 5 motýlků, už jsem skoro všechny rozdala. A hlavně ručně malovaný svetr, ten malovaly přesně pro mě, ani mě ještě neznaly, tak mi padne.
Ovce se tam chovaly jako náš pes, pořád chtěly drbat pod bradou, za ušima, div nepodávaly pac.
Dvě klisny, které nás vozily, měly asi měsíc stará hříbátka, která pobíhala v těsné blízkosti maminek a občas vyžadovala svačinu, tak se muselo zastavit. Podařilo se mi překonat můj odstup od koňů, při posledních jízdách jsem se už jen zlehka přidržovala a jízdu jsem si opravdu užívala.
V bazéně měli skvělý tobogan, nevím, jestli jsem se v životě někdy tak najezdila po břiše. Na plavání to pro mě při mé výšce moc nebylo, bylo tam od „po kolena“ do „po pás“.
Dělalo mi dobře být na chvíli schovaná v tomto uzavřeném světě.
Jezdit na koních, na toboganu, kupovat si barevná srdíčka, hrozně nahlas se s holkama smát blbostem.
Dobila jsem si baterky.
Poslední den před odjezdem jsem vyhlásila dobrovolnou účast na cvičení (jako kdyby někdy byla nedobrovolná!). Slíbila jsem si, že budu předcvičovat, i kdyby měl přijít jenom jeden.
Žádné dilema se nekonalo, přišli skoro všichni. Asi si taky dobili baterky.
Ráno, v den odjezdu, jsem vyskočila v 6.00 z postele a zvolala: „Holky, vstávat, balíme, balíme!“. No, spletla jsem se, no. Myslela jsem si, že je 7.00. Než nahmátly spolunocležnice obuv, kterou by po mně hodily, vyklouzla jsem ze dveří. Brouzdala jsem se bosa ranní rosou a vzpomínala na rozcvičky před 100 lety v Domousnici, když se rozbíhaly historicky první rekondice. To bylo ranní bosé brouzdání každodenní součástí rozcvičky. Měla bych se k tomu zase vrátit, uvidíme, jaký to bude mít ohlas.
Přišla chvíle odjezdu, všichni jsme zamáčkli slzu a vyjeli směr Praha. Já, Hanka
a Blanka s Jarmilou v autě celé natěšené, že nás Jarmila hodí až domů. Jenže nám uniklo, že se zrovna v té době běží Pražský maraton. Tak se stalo, že cesta přes Smíchov nám trvala 2 hodiny. Ti maratonci byli bezesporu rychlejší. Vždycky, když jsme se snažily nabrat směr k domovu, odklonila nás dopravní policie opačným směrem. Dokonce jsme se jednu chvíli ocitly v podzemním parkovišti smíchovské nákupní zóny. Bedlivě jsem si prohlédla (jely jsme krokem) Malou Stranu – tam jsem nebyla leta letoucí. Jenom kdyby nebylo tolik nervózních a vulgárních řidičů.
Na tomto místě musím vyjádřit velký obdiv k Jarmile, která rychlostí 10 km/hod., systémem brzda–plyn neztratila rozvahu. Ani v tom podzemí, kdy jsme uvízly mezi turnikety a nevěděly kudy kam. A přitom po čas celé anabáze přemýšlela o tom, kde by zajela pod keřík a udělala loužičku. Jenže při představě, že se v životě do té kolony už nezařadíme, to vydržela až do Holešovic.
Nakonec to všechno dobře dopadlo, i s návratem, i s loužičkou.
Jenom škoda, že nás neodklonili až na Hradčany, tam jsem taky dlouho nebyla.
Ivana Rosová 06 07
