MaRS je 24hodinový mezinárodní maraton cvičení pro pacienty s roztroušenou sklerózou i bez ní. Vznikl v roce 2012 z podnětu pacientů a terapeutů pražského RS centra Všeobecné fakultní nemocnice, jeho organizátorem je Nadační fond IMPULS. Akce se koná vždy první březnový víkend – od pátku do soboty, nepřetržitě 24 hodin, v tělocvičnách a na sportovištích po celé republice i v zahraničí.
Cvičení probíhá pod odborným dohledem v kruhovém tréninku nebo při skupinových cvičeních, která jsou vhodná pro pacienty s RS. Pohybové aktivity jsou ale určeny i jejich rodinám, přátelům, lékařům, terapeutům či zdravotním sestrám a komukoliv dalšímu, kdo chce podpořit dobrou věc. Do maratonu se zapojují i hendikepovaní lidé na vozíčku a imobilní pacienti cvičením z domova.
Myšlenkou projektu je idea pospolitosti a týmového ducha, proto má MaRS ve znaku puzzle, které představuje maraton jako skládačku složenou z různých forem cvičení a sportovišť rozesetých po celém světě. Organizátoři vyzývají pacienty a veřejnost k pravidelnému pohybu, aktivnímu přístupu k sobě samému a zdravému životnímu stylu. Chtějí zároveň informovat o tomto nevyléčitelném onemocnění a pomocí dobročinné sbírky získat prostředky na cvičební aktivity a pomůcky, které nejsou hrazeny zdravotními pojišťovnami.
http://maratonmars.cz/co-je-to-mars/
- 4. byl jeden z mých mnoha povedených vanilkových dnů. Naše parta z Rosky Praha vyrazila na maraton. V mládí jsem hodně sportovala, ale běhy na dlouhou trať mi moc nešly. Skok do dálky, výšky, to ano, ale při běhu na 200 m už jsem se dusila. Lyžování taky nebyla moje parketa, při slalomu se mi málokdy podařilo překonat druhou branku. Běžky mě nebavily, v závějích jsem se krajinou moc nepokochala. Kolektivní sporty nic moc, například při košíkové, vzhledem ke své výšce jako pivot, jsem to vždycky nejvíc schytala. Zůstala jsem u skákání. Kam jsem doskočila, záleželo jenom na mně. Stalo se, že jsem doskákala. No ale zase jsem se rozjela. Taková svižná jízda na vozíku je taky pěkný adrenalin. Jenom člověk nesmí přehlédnout malé děti, malé psy a obrubníky.
Jako jediná zbraň v boji s RS mi zůstala rehabilitace. Vlastně ne zbraň, ne boj, cvičení je moje zábava. A doufám, že zůstane, dokud budu dýchat. Dá se říci, že i správné dýchání je cvičení.
Velmi ráda používám různé rehabilitační pomůcky. Míče, míčky, gumy, činky, balanční podložky, dokonce i srolované ručníky. U nás v tělocvičně v Praze to trošku vypadá jako v mučírně, když tohle všechno vyskládám na karimatky. A jdeme na to. Tu podložit, tam podložit, zvednout, protáhnout, přetočit, otočit, zpevnit, povolit… Držíme, pravidelně dýcháme! Lidi to asi taky baví, ještě jsem neměla prázdnou tělocvičnu.
Byla jsem na všechna ta udělátka v profesionálním fitness, kde se pražský MaRS konal, zvědavá. Fitness bylo plné nás RS, ale i zdravých sportovců. Cvičili jsme celou hodinu, jednotlivé atrakce jsme na zapískání dohlížející fyzioterapeutky střídali po 5 minutách. Jediné, co mi nevyhovovalo, byl běžící pás. Běhy mi prostě nejdou. Ale všechna ta táhla, odstrkovadla, protahovadla, posilovadla, to bylo něco! Úplně jsem se celá zpotila. Nejzajímavější bylo, že jsem se po té hodině vůbec necítila unavená. Po námaze následovaly jednohubky a jontové nápoje. No, jontové nápoje dobrý, ale vychlazená plzeň by byla lepší.
Bylo to moc fajn. Tak nějak společně moc fajn.
Vaše Ivana Rosová
