Vanilkové dny

Původně jsem chtěla tyto Vanilkové dny začít úplně jinak,ale musím Vám popsat čerstvý zážitek.Dostavila jsem se na pravidelnou infúzi do RS centra. Ve výtahu jsem potkala nervózně se tvářící dámu, která se lehce opírala o hůlku.Já, visící na 2 francouzských berlích jsem bojovala s dveřmi výtahu. Dáma mi dveře podržela a spočinula na mně znaleckým okem.

• Máte eresku, co?
• Ano
• Já taky a hrozně nebojím, abych neskončila jako vy. Vypadáte na vozík.

Jednomu se občas podaří na chvilku se z toho milovaného vozíku zvednout. Každý jsme na tom jinak, někdo kolečka nepotřebuje, někdo občas ano. Já frajeřím mj. jednou za měsíc, když  jedu do nemocnice na kapačku. 

Cokdybytátor není úplně přesně můj vynález, inspirovala jsem se jedním dětským komiksem

Je to zařízení, které se musí využívat střídmě, jinak se může stát nebezpečnou drogou. Pro začátek uvedu jednoduchý příklad.

Musím uznat, že síť bezbariérových autobusů po Praze je už docela hustá. S tramvajemi je to horší, ale po prostudování jízdních řádů, se to dá vychytat. Metro se sice tváří bezbariérově, ale má svoje mouchy v podobě výtahů. Pokud na stanici jsou, bývají často mimo provoz.

Kdysi dávno jsem si trénovala mozek tím,že jsem si snažila pamatovat telefonní čísla. Mozek považuji za sval, který je třeba posilovat jako každý jiný. Dodnes si pamatuji telefonní číslo své nejlepší kamarádky, staré téměř půl století. Nebo číslo do domu svého dědečka, který je na pravdě boží již drahně let.