Vanilkové dny

Až tohle budete číst, cestičky budou suché, bez zmrazků a sněhové kaše, po které kloužou berle a váznou v ní kolečka vozíků

Zimu mám radši než vysilující vedro, ale nesmí mi bránit v rozletu. Bydlím v bezbariérovém domě, jehož valná většina obyvatel se pohybuje o berlích nebo na vozících. Vlivem vyhlášky o úklidu veřejných prostranství jsou závislí na aktivitě obce.

Zaujatě sleduji z okna měnící se terén. Z nebe zhusta padají velké, nacucané sněhové vločky, spíš vloky a pleskajíce vytvářejí zvlášť vhodný terén pro jedince visícího na dvou francouzských berlích. Zařídila jsem si život tak, že prostě musím chodit ven, nemůžu čekat, až se zlepší počasí. Do práce, z práce, se psem. Nakupovat nechodím, člověk bez potravy nějakou dobu vydrží a pes si něco uloví.

Prolog

Povím Vám, jak to bylo. Žila jsem na dluh. Na počátku byla vlastní zpupnost. Vždycky jsem se holedbala, jak i přes postupující chorobu dokážu dělat kariéru, vydělávat peníze. Poslední čtyři roky to bylo obzvlášť náročné. Zaměstnání na plný úvazek, směnný provoz.Ranní směna začínala v sedm hodin ráno, odpolední končila v devět večer. Navíc práce s nezaměstnanými klienty, kteří byli stresovaní ztrátou zaměstnání. Přes nepříjemné vztahy mezi kolegy na pracovišti, jsem tam ráda chodila, práce mě bavila, připadala mi smysluplná. Jenže jsem neměla na nic čas, tím méně na sebe. Na kontroly jsem nechodila, na rehabilitaci jsem neměla sílu. Když jsem potřebovala k zubaři, brala jsem si půl dne dovolenou. Na rekondici jsem si brala dovolenou celý týden. Občas jsem si sedla na rotoped, to bylo tak všechno. Hlavně, že Vám na rekondicích vtloukám do hlavy, že musíte pravidelně cvičit! No prostě kovářova kobyla chodí bosa. Já jsem nejen kovář, ale hlavně ta kobyla nebo jiné zvíře na k. Poslední rok už se tělo začalo bránit, ale já jsem ho neposlouchala. Pořád jsem si říkala, že tělo musí poslouchat ducha a uvelebila jsem se na vozíku, abych si ulevila. Do práce jsem se přemisťovala na elektrickém, doma jsem jezdila na mechanickém vozíku. Ani už jsem se nenamáhala chodit o berlích. Z práce mě ke konci roku naštěstí vyhodili a já jsem zjistila, že už nemůžu vstát. Teď sedím na chodbě rehabilitační kliniky, snažím se všechno si srovnat v hlavě a nějak tu situaci řešit. Budu tu čtyři týdny, tak mám na to dost času.

Ten den byl úplně obyčejný jako každý jiný. Nic mě nevarovalo před hrozící katastrofou. Naopak, pochvalovala jsem si, jak už se mohu docela dobře pohybovat bez vozíku
a těšila se na nadcházející srpnovou rekondici.

Jsou období, zvlášť horká letní období, kdy má tělesná schránka musí být přemisťována z místa na místo pomocí nějakého vehiklu (trakař, vozík, auto, tříkolka) jako pytel brambor. Podotýkám, že starých. A tak jsem nucena přispívat velkou měrou ke znečišťování beztak již znečištěného pražského ovzduší.